Článek
Prohlašoval, že má devět univerzitních titulů, je úspěšný vynálezce a bývalý kapitán ponorky. Ve skutečnosti byl Carl Tanzler radiologický asistent a především velmi osamělý muž, kterého okolí považovalo za podivína. Když potkal ženu svých snů, nedokázal ji nechat odejít ani po její smrti. Jeho posedlost ho dovedla k děsivým činům, které otevírají zásadní otázku: Kde končí láska a začíná šílenství?
Žena jeho snů
Carl Tanzler se narodil roku 1877 v německých Drážďanech. Později se s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do USA, ale rodinu brzy opustil a začal pracovat jako radiologický asistent v nemocnici v Key Westu na Floridě. Na okolí působil zvláštním dojmem, často mluvil o tom, že mívá nejrůznější vize a dokáže mluvit s mrtvými. Tvrdil, že se mu v jedné z těchto vizí zjevila krásná mladá žena s tmavými vlasy, která se měla stát jeho osudovou láskou. Netrvalo dlouho a tuto ženu ze svých snů skutečně našel.
Maria Elena Milagro de Hoyos byla Američanka s kubánskými kořeny. V roce 1930 ji matka přivedla do nemocnice, kde Tanzler pracoval, protože trpěla tuberkulózou. Ve chvíli, kdy ji poprvé spatřil, byl přesvědčený, že stojí tváří v tvář ženě ze svých vidin a že je mu souzená.
Carl Tanzler
Láska, která překoná i samotnou smrt
Tuberkulóza byla v té době často smrtelná nemoc, Tanzler se však nevzdával naděje a snažil se, co mohl, aby se Elena uzdravila. Začal se jí věnovat víc než kterémukoliv jinému pacientovi, navštěvoval ji doma, nosil jí různé léky i drahé dárky a vyznával jí svou lásku. Podle všeho mu ji Elena příliš neopětovala, ať už proto, že o něj neměla zájem, nebo protože cítila, že se blíží její konec. Přes veškerou Tanzlerovu snahu ve svých pouhých 22 letech nemoci podlehla.
Pro Tanzlera byla Elenina smrt obrovskou ranou, se kterou se nedokázal smířit. Ze svých peněz jí nechal vystavět mauzoleum, kam každý den chodil, nosil jí květiny a zpíval serenády. Nedokázal ji nechat odejít. Tvrdil, že k němu promlouval Elenin duch a prosil ho, aby ji vysvobodil ze studené hrobky. A jednu noc se Tanzler k tomuto odpornému činu skutečně odhodlal. Tělo, které bylo již v značném stádiu rozkladu, z mauzolea ukradl a odvezl k sobě domů.
Pochybná domácnost
Doma začal tělo postupně upravovat a stabilizovat. Břicho a hrudník naplnil hadry, kosti svázal pevnými dráty a poškozenou kůži nahrazoval kousky hedvábí, voskem a sádrou. Do očních důlků zasadil skleněné oči a na hlavu jí dal paruku z jejích ustřižených vlasů, které mu na památku věnovala Elenina matka. Zápachu rozkladu se snažil zbavit pomocí konzervačních látek, vonných olejů a silných parfémů.
Tanzler s tělem žil jako se svou manželkou. Sedával vedle ní u stolu, mluvil s ní a každý večer vedle ní uléhal do postele. Zda měl s tělem pohlavní styk, není jisté. Nikdy se to spolehlivě neprokázalo a možná je to tak lepší. Pro Tanzlera zůstávala Elena stále živá a krásná. Čím víc se její tělo rozpadalo, tím víc se snažil udržet iluzi, že nikdy neodešla.
Neviděl na tom nic špatného
Tanzler takto s tělem žil celých sedm let. Za tu dobu se začaly šířit zvěsti, podpořené jeho zvláštním chováním. Sousedé ho viděli, jak u otevřeného okna tančí s něčím, co vypadalo jako podivná figurína. Když se tyto řeči donesly k Elenině sestře Florindě, rozhodla se zjistit, jestli je na nich něco pravdy. Po návštěvě u Tanzlera, kdy jí bez jakýchkoli rozpaků ukázal upravené tělo její sestry, zůstala v šoku. Jakmile odešla, okamžitě kontaktovala policii.
Když policie Tanzlera zatkla, bez váhání jim vypověděl celý příběh. Byl obviněn ze zneuctění hrobu a krádeže těla, ale potrestán nikdy nebyl, protože přestupky byly tou dobou již promlčené. Elenino tělo bylo vystaveno v místním pohřebním ústavu, kam se na něj přišly podívat tisíce lidí. Později Elena snad konečně našla klid v neoznačeném hrobě, aby se ji Tanzler znovu nepokusil najít. O navrácení ostatků skutečně požádal, ale nebylo mu vyhověno. Nakonec se spokojil s figurínou v životní velikosti, kterou vytvořil tak, aby se Eleně co nejvíce podobala, a žil s ní až do své smrti v roce 1952.
Příběh Carla Tanzlera se stal obrovskou mediální senzací. Zatímco část veřejnosti ho považovala za obludného nekrofila, jiní v něm viděli zdrceného a osamělého muže, který se nedokázal smířit se smrtí své milované. V novinách se o něm psalo jako o „romantickém excentrikovi“ a dodnes o něm mnozí mluví spíše jako o nepochopeném romantikovi než o muži, který sedm let žil vedle rozkládajícího se těla. Jeho příběh tak dál rozděluje společnost. Pro někoho je symbolem bezmezné oddanosti, pro jiné varování, kam až může člověka dovést posedlost.
Zdroje:
