Článek
Jejich výsledek sledoval celý svět. Norimberské procesy rozhodovaly o tom, zda budou zločiny nacistického Německa potrestané, nebo si vítězné mocnosti druhé světové války utrhnou mezinárodní ostudu a vytvoří nebezpečný precedens, který by mohl vést k opakování zrůdných skutků, jichž se hlavní představitelé nacistického režimu dopustili. Tyto procesy měly navždy změnit způsob, jakým svět přemýšlí o vině, odpovědnosti a spravedlnosti a jejich význam šel daleko za hranice jedné války, byť té největší.
Právě tímto složitým tématem se zabývá Norimberk, film z roku 2025, který se momentálně promítá v kinech, a který mě vtáhl už od první minuty. Ukazuje nám vojenského psychiatra jménem Douglas Kelley, který má před sebou nelehký úkol. Postupně se seznamuje s nacistickými představiteli, kteří čekají na soudní proces, jenž rozhodne o jejich budoucnosti a budoucnosti světa. Na pozadí norimberských procesů tak můžeme sledovat postupné utváření vztahu mezi psychiatrem, který se pokouší zjistit, čím se nacisté liší od ostatních lidí, a kde se v nich vzalo zlo, které celý režim provází, a druhým nejmocnějším mužem nacistického Německa Hermannem Göringem.
Celý zážitek umocňují perfektní herecké výkony. Rami Malek jako nestabilní mladý psychiatr i Russell Crowe jako ledově klidný narcis, který se doktorovi pomalu otevírá a začíná mu důvěřovat, dokázali z tohoto snímku udělat mistrovský kousek. V průběhu filmu si uvědomíte, že Göringovi vlastně tak trochu chcete věřit, že vážně nevěděl o ničem z toho, co se v koncentračních táborech dělo a dojde vám, jak přesvědčivý, a tím i nesmírně nebezpečný, tento člověk musel být. Nakonec jeho pravá bezcitná povaha probublá na povrch a ukáže, jak děsivě snadné je zapomenout, čeho byl tento muž schopný.
Samotný soudní proces jsem sledovala s napětím, přestože jsem předem věděla, jak dopadne. Myšlenka, jak blízko jsme měli k tomu, aby zůstaly nacistické zločiny nepotrestány, byla skutečně děsivá. Záběry z osvobozování koncentračních táborů, jimiž film diváka bez varování zasáhne, jsou tragickým svědectvím, jakých činů jsou lidé schopní. Je to hrůzná podívaná, která v divákovi vyvolává pocit bezmoci i lítosti, jenž v něm zůstane ještě dlouho po promítání. Soud jsem proto sledovala se zatajeným dechem a čekala na nevyhnutelné vynesení rozsudku nad lidmi, kteří o těchto zločinech věděli a stáli za nimi.
Norimberk není jenom o historii a o tom, jak jsme se vypořádali s představiteli jednoho z nejzrůdnějších režimů v historii. Je především o tom, že zlo nepramenilo z německé národnosti, ale z kombinace ponížení Němců po první světové válce, přesměrování obyčejné lidské nenávisti a frustrace k jedné určité skupině a touhy po moci několika lidí, kterým byly jiné lidské životy naprosto lhostejné. Rétorika založená na nálepkování „my“ a „oni“, strachu a rozdmýchávání nenávisti, kterou se následně snaží zacílit na vybraného viníka, fungovala tehdy a funguje i teď. V Německu padla na úrodnou zem, danou tehdejšími podmínkami, to však neznamená, že se podobná situace nemůže opakovat.
Poselstvím, které tento film nese, je to, že nacisté se vlastně od jiných lidí nijak nelišili. Byli to stejní lidé jako my. Není to jen v Němcích, ani jiném národu, je to ve všech lidech. Je to v Američanech, Angličanech, Číňanech, Rusech i v Češích a ve všech ostatních národech světa. Proto bychom se měli z minulosti alespoň pro jednou poučit, všímat si varovných znaků a nenechat se zmanipulovat lidmi, kteří jsou hnáni kupředu neukojitelnou touhou po moci.
Norimberk je těžký a nepohodlný film, ale přesně proto je důležité jej vidět. Nacismus se prosazoval postupně, všem těm příšerným činům předcházela řeč, která lidmi pomalu manipulovala. Předcházelo jim postupné posouvání hranic a normalizace extrému. Předcházelo jim zpočátku nenápadné odlidšťování skupiny obyvatel v očích většiny. Předcházel jim strach a zdánlivě jednoduchá řešení složitých problémů. Zlo se rodí pomalu a tiše a proto se nabízí jedna zásadní otázka. Dokážeme se poučit z minulosti?
Zdroje:
