Článek
Bylo ráno 2. března 1998, když desetiletá Natascha Kampusch procházela vídeňskými ulicemi. Matka jí poprvé dovolila, aby šla do školy sama, dívka však odcházela z domu se sklíčenou náladou. Vyrůstala v zanedbané čtvrti, která měla k poklidnému předměstí daleko. Už tak časté rodinné problémy se ještě zhoršily s rozvodem jejích rodičů. Malá Natascha tak po cestě uvažovala o útěku z domova i skoku pod auto. Když před ní zastavila podezřelá bílá dodávka, chvíli přemýšlela, že přejde na druhou stranu ulice, nakonec si však řekla, že se není čeho obávat. Nemohla tušit, že toto zdánlivě nepodstatné rozhodnutí navždy změní její život. V průběhu cesty do školy, která měla trvat pouhých pět minut, ji popadl neznámý muž a zatáhl dovnitř.
Chtěl mít dokonalou ženu
Natascha byla odmalička zvídavá a chytrá dívka. Pamatovala si, že v jednom kriminálním seriálu zaznělo, že se má oběť pokusit zjistit o únosci co nejvíce informací, které by mohly vést k jeho dopadení. Ptala se ho proto na různé otázky, dokonce i na velikost bot. Netušila, že tyto informace nebude mít možnost nikomu předat více než osm let.
Muž, který dívku unesl, se jmenoval Wolfgang Přiklopil. Bylo mu pětatřicet let a bydlel v nenápadném domě v malé rakouské obci Strasshof. Únos malé dívky nebyl žádný spontánní nápad. Vždy snil o tom, že bude mít dokonalou manželku, která se o něj bude láskyplně starat. A protože žádnou takovou nemohl najít, rozhodl se, že si ji vychová. Ve svém sklepě už pro ni měl připravenou speciální zvukotěsnou místnost bez oken, která byla velmi dobře zabezpečená, aby se nikdo nemohl jednoduše dostat dovnitř ani ven. Právě tady měla Natascha strávit velkou část svého dětství, ukrytá před okolním světem.
Dům Wolfganga Přiklopila, ve kterém držel Nataschu Kampusch.
Když ji Přiklopil odvezl do svého domu a zamkl do malé místnosti ve sklepě, nevěděla, co má dělat. Nejdříve se snažila zachovat alespoň částečnou iluzi normálnosti. První noc ho poprosila, aby ji zachumlal do postele a dal jí pusu na dobrou noc. Když ji koupal, představovala si, že je v lázních. Únosce jí občas nosil různé dárky, avšak jídla jí dával jen poskrovnu, aby zůstala příliš slabá na pokus o útěk. Ten však byl v této době prakticky nereálný. Samotnému Přiklopilovi trvalo zhruba hodinu, než se dostal přes všechna svá bezpečnostní opatření do sklepa k Natasche a stejnou dobu mu trvalo vrátit se zpět nahoru. Nakonec do místnosti nainstaloval interkom, přes který jí dával různé rozkazy nebo jí hrubě nadával. Také jí vysvětlil, že je egyptský bůh a chtěl po ní, aby ho oslovovala „Maestro“.
Roky čekání na příležitost
Postupem času Natasche její únosce dovolil vycházet ze sklepa, ale jen v případě, že byl zrovna doma. Chtěl, aby mu vařila, uklízela a jinak se o něj starala. Začal ji také surově bít. Natascha později vypověděla, že to bylo až dvěstěkrát týdně. Jizvy po některých ranách jí zůstaly dodnes. Přiklopil ji navíc sexuálně zneužíval, o této stránce svého věznění však odmítla sdělit jakékoli bližší informace. V průběhu let, které u něj byla nucena strávit, se několikrát pokusila o sebevraždu.
Jak roky ubíhaly, Přiklopil se cítil stále jistější. Začal brát Nataschu ven z domu na nákupy nebo výlety. Byli spolu dokonce i lyžovat. Nikdy jí však nezapomněl pohrozit, že pokud něco prozradí, zabije ji, sebe i lidi okolo. Svému nejlepšímu příteli ji představil jako svoji partnerku. Natascha se podle svých slov na veřejnosti snažila upoutat pozornost, nikdy se jí to však nepovedlo. Myšlenky na útěk se ale nevzdala.
Jedinečná příležitost se jí naskytla 23. srpna roku 2006. Bylo jí už osmnáct let a s Přiklopilem zrovna čistili vnitřek jeho dodávky. Najednou mu v kapse zazvonil mobil. Kvůli hluku vysavače se rozhodl, že poodejde stranou. „Stála jsem jako přimrazená,“ popsala později Natascha ve svých memoárech. „Pak se všechno stalo tak rychle. Upustila jsem vysavač a rozběhla se k zahradní brance. Byla otevřená.“
Návrat do života
Rychle běžela k sousednímu domu a zaklepala na okno. Když jí otevřela překvapená žena v důchodovém věku, vypravila ze sebe pouze jedinou větu: „Jsem Natascha Kampusch.“ Sousedka byla v šoku. Před dveřmi jí stála dívka, jejíž jméno znalo celé Rakousko. Dívka, která před osmi lety beze stopy zmizela a kterou většina lidí považovala za mrtvou. Věděla, že musí okamžitě zavolat policii.
Přiklopil brzy zjistil, že Natascha utekla a vydal se ji hledat. Když však viděl, že se dostala do bezpečí, pochopil, že je konec. Ke všemu se přiznal svému nejlepšímu kamarádovi a poté skočil pod vlak. Když se Natascha dozvěděla o jeho smrti, rozplakala se, čímž překvapila všechny okolo sebe. Později se dokonce chtěla zúčastnit i jeho pohřbu, ale psycholog jí to nedovolil.
Kvůli tomuto chování, které mnoha lidem připadalo nepochopitelné, se Natascha později stala terčem kritiky a šikany nejen na sociálních sítích. Mnozí mluvili o stockholmském syndromu, při němž si oběť s pachatelem vytvoří silné emocionální pouto připomínající lásku. Ona to však popřela. Podle ní je toto označení vůči ní neuctivé a lidé, kteří ho používají, jí upírají právo popsat svůj složitý vztah s Přiklopilem vlastními slovy.
Natascha Kampusch v roce 2019.
Natascha zkrátka nezapadala do představy typické oběti, jakou si část veřejnosti vytvořila. Mnozí od ní očekávali jednoznačné pocity, jako jsou nenávist nebo vztek. Její příběh byl ale mnohem složitější. Téměř celé dospívání strávila s člověkem, který jí způsobil obrovské utrpení, ale zároveň byl po dlouhá léta tím jediným, se kterým byla v každodenním kontaktu. Lidská psychika zkrátka není černobílá a neexistuje jediný správný způsob, jak by se měla oběť chovat. To však někteří lidé nechtěli slyšet.
Po útěku musela být Natascha pod dohledem psychologů a užívala silné léky. Nakonec se stala majitelkou domu, ve kterém ji Přiklopil celé roky věznil. Pravidelně se do něj vracela a uklízela v něm. Své vzpomínky zachytila v knize, která nese název 3096 dní. V roce 2013 vyšel stejnojmenný film.
Zdroje:
