Článek
Byl horký červencový den, když žena jménem Frau Troffea vyšla ze svého domu a začala tančit. Jen tak. Bez hudby, bez společnosti, bez nějakého zjevného důvodu. Před zraky nechápajících sousedů a svého manžela se vlnila, točila a máchala rukama, jako by melodii slyšela jen ona sama. Po několika hodinách vyčerpáním padla na zem, ani to ji však z podivného transu nevytrhlo. Její nohy začaly být pohmožděné a krvavé, ona však nechtěla, nebo možná nemohla, přestat.
Tato podivná a pro mnohé také značně děsivá podívaná trvala několik dní. Někteří se jí smáli a považovali ji za blázna. Jiní však v jejím chování viděli něco mnohem zlověstnějšího. Při pohledu na ženu zmítající se v horečnatých tanečních pohybech měli zcela jasno. Jejího těla se musel zmocnit samotný ďábel, který jí nedovolí přestat. Odvedli ji proto do svatyně ve Vogézách a doufali, že se tak ďábelské nadvlády jednou provždy zbaví. Není jisté, zda jí tato velmi specifická léčebná kúra pomohla, ve městě však zatím vypukl naprostý chaos.
Její místo totiž zabrala skupina lidí, která také začala bezdůvodně tančit. Nepředstavujte si však žádné romantické kroužení v krásných šatech. Ve skutečnosti sebou lidé v propoceném oblečení škubali a prudce se zmítali, jako by nad svými těly úplně ztratili kontrolu. Tanec to ani zdaleka nebyl dobrovolný. Nebožáci volali o pomoc, protože ať dělali, co dělali, přestat zkrátka nedokázali.
Ilustrace tanečního moru roku 1518, kterou v roce 1893 publikoval Charles Spindler v Elsässer Bilderbogen: Images alsaciennes.
Tance není nikdy dost
V tu chvíli si městská rada položila zásadní otázku: Co s nimi? Nevypadalo to, že by taneční šílenství mělo v nejbližší době skončit. Naopak, tančících lidí bylo stále víc, jako by se městem šířila nějaká záhadná nemoc. Lékaři však samozřejmě nemohli přiznat, že netuší, co se děje. Nakonec tak přišli se svou vlastní teorií - za vše může přehřátá krev v mozku. Zkrátka stačí dát lidem prostor, aby se mohli pořádně vytancovat. Ono je to nakonec přejde.
Ve městě proto vyrostla dřevěná pódia a provizorní taneční sály. Městská rada navíc najala nejrůznější muzikanty, protože když už člověk nemůže přestat tančit, měl by k tomu mít alespoň nějakou dobrou hudbu. Některé zdroje uvádějí, že byli najati dokonce i silní muži, kteří měli za úkol podpírat kolabující tanečníky, aby mohli být v pohybu ještě déle. Brzy se však ukázalo, že tento způsob léčby není zrovna dvakrát efektivní. K makabrózním slavnostem se přidávalo stále více lidí. Když šílenství dosáhlo svého vrcholu, tančilo jich v ulicích až čtyři sta.
Několikadenní tanec se však neobejde bez následků. Lidé trpěli žízní, hladem a extrémním vyčerpáním. Brzy začali kolabovat a někteří dokonce zemřeli. Když byla situace nejhorší, mělo umírat až patnáct lidí denně. Přesný počet se však již s jistotou nedozvíme.
Zhoršující se situace městskou radu značně znepokojila. Nakonec se rozhodla úplně otočit a tanec i hudbu přísně zakázat. Nedobrovolné tanečníky skryla před zraky ostatních, aby nespoutané hýření už nikoho dalšího nezlákalo, a udělala to jediné, co jí ještě zbývalo. Obrátila se na svatého Víta, patrona tanečníků. Jestli na měšťany někdo seslal trest v podobě nekontrolovatelného tance, musel to být on. A kdo jiný než on by ho tedy mohl zase odvolat?
Svatý Vít od Mistra Theodorika.
Síla víry
Nebožáci tak odtančili do svatyně zasvěcené svatému Vítu, kde na zakrvácené nohy dostali fešné červené boty. Poté museli obcházet oltář. A světe div se, tato na první pohled podivná praktika skutečně zafungovala. S příchodem září začal taneční mor ustupovat a nakonec ve městě zcela vymizel.
Co však celé šílenství rozpoutalo? Na jednoznačném vysvětlení se historici dodnes neshodnou. Jedna z teorií viní otravu houbou paličkovicí nachovou, která parazituje na žitě. Vytváří totiž takzvaný námel obsahující látky, které mohou způsobovat halucinace a prudké škubání tělem. Vypadá tedy jako naprosto jasný viník. Jenže tahle teorie má několik zásadních problémů. Je nepravděpodobné, že by na dané látky různí lidé reagovali stejně. Mezi další příznaky otravy navíc patří výrazné omezení prokrvení, které by znemožňovalo tak dlouhý a intenzivní tanec.
Jako mnohem pravděpodobnější se jeví teorie, která tvrdí, že za vším stála masová psychogenní nemoc, dříve známá jako masová hysterie. Abychom pochopili, jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít, musíme si představit realitu obyvatel Štrasburku v roce 1518. Byla to totiž doba utrpení a bídy. Oblast sužovaly sociální a náboženské konflikty, smrtelné nemoci a hladomor. Mezi lidmi panoval strach a beznaděj a dlouhodobě byli pod extrémním stresem.
Důležitou roli sehrála také silná víra. V tehdejší společnosti byly totiž velmi rozšířené představy o kletbě svatého Víta. Právě ty se mohly v této neutěšené době stát pomyslnou rozbuškou, která zažehla taneční šílenství. Lidé zkrátka uvěřili, že byli prokleti a podle toho se také chovali. Tomu by napovídala i skutečnost, že štrasburský taneční mor nebyl ani zdaleka ojedinělou událostí. Podobné případy se objevovaly i jinde, nejčastěji však ve městech poblíž Rýna, kde byla legenda o svatém Vítu nejsilnější.
Celé situaci pak nepomohlo především rozhodnutí radních, kteří lidem poskytli prostor pro nekontrolovatelný tanec. Nebožáci totiž byli všem na očích a lidé, kteří se na ně dívali, přemýšleli nad svými vlastními hříchy. Kdy asi postihne tato kletba i je samotné? V očích tehdejších lidí se mohl její obětí stát prakticky kdokoliv, šlo jen o otázku času. A taneční mor se tak šířil dál.
Pokud je tato teorie správná, ukazuje, jak neskutečně velkou moc může lidská mysl mít. Je pozoruhodné, co všechno může dokázat kombinace silného přesvědčení a strachu. Člověku tak nezbývá než přemýšlet, jestli se něco podobného nemůže dít i dnes, jen v jiné podobě a méně nápadně.
Zdroje:
