Článek
Lidstvo má pozoruhodnou schopnost řešit problémy dneška na úkor zítřka. Komu by také záleželo na prostředí, kde budou žít další generace, že ano? Jezero Karačaj na jižním Uralu v Čeljabinské oblasti v Rusku mohlo být malou klidnou vodní plochou obklopenou mokřadními rostlinami a plnou života. Místo toho se z něj stalo jedno z nejznečištěnějších míst na naší planetě. Radioaktivita zde dosáhla takové úrovně, že by člověka usmrtila do jediné hodiny. Jak se něco takového mohlo stát?
Řešení po sovětsku
Za vším stojí jaderný kombinát známý pod názvem Majak. Postavili ho zde vězni z nedalekého gulagu, a to v rekordním čase pouhých tří let. Obrovský komplex rozkládající se přibližně na devadesáti kilometrech čtverečních obklopovala rozsáhlá střežená oblast. Pro zaměstnance a jejich rodiny zde vzniklo město Čeljabinsk-40, dnes známé jako Ozjorsk. Nebylo na žádných mapách, protože oficiálně neexistovalo, a v porovnání s okolními městy bylo popisováno jako hezké a bohaté. Životnost zdejších obyvatel však nebyla zrovna dlouhá.
Skladiště jaderného kombinátu Majak.
Právě z Majaku pocházel materiál využitý v první sovětské atomové bombě. Na bezpečnost však nikdo příliš nehleděl. Radioaktivní odpad Sověti vypouštěli přímo do řeky Teča, která byla zdrojem pitné vody pro obyvatele vesnic v okolí. I trávení svého vlastního obyvatelstva však zřejmě má své limity a hlavní skládkou nebezpečného odpadu se tak nakonec stalo „nedůležité“ jezero Karačaj.
Krávy pasoucí se za varovným označením u řeky Teča.
Kyštymská katastrofa
Postupem času se jezero proměnilo v radioaktivní časovanou bombu. První katastrofa se však stala v samotném Majaku. Sověti totiž část jaderného odpadu skladovali ve speciálních podzemních nádržích, nezdálo se však, že by se o ně kdokoliv staral. Když u jedné z nich selhal chladicí systém, nikdo se ho celý rok neobtěžoval opravit. Nádrž se začala přehřívat a 29. září roku 1957 explodovala.
Havárie, kterou známe pod názvem Kyštymská katastrofa, byla na mezinárodní stupnici jaderných událostí vyhodnocena stupněm 6. To z ní dělá třetí nejhorší jadernou katastrofu v dějinách. Horší už jsou jen havárie v japonské Fukušimě a ukrajinském Černobylu, které si vysloužily číslo 7.
Hlavně ať se to nikdo nedozví
Ale co teď? Radioaktivní spad se šířil stovky kilometrů daleko. Vyjít s něčím takovým na světlo nepřipadalo v úvahu. Utajovaný byl jak jaderný program, tak samotný Majak. Nehoda by navíc Sovětskému svazu úplně zničila jeho pracně vybudovaný obraz technologicky pokročilé země. Bylo potřeba vše ututlat. Evakuace lidí z okolních vesnic proto byla velmi pomalá a začala až sedm dní po výbuchu. Poslední z vymezených vesnic si na evakuaci dokonce počkala skoro dva roky. Přesný počet lidí, kteří zemřeli v důsledku havárie, se už zřejmě nikdy nedozvíme. Podle odhadů jich však mohlo být i několik tisíc.
Alespoň částečnou pravdu se obyvatelé dozvěděli až v roce 1989. „Byla jsem šokovaná. Ptala jsem se mámy, jestli to věděla. A ona řekla, ano, pracovala jsem tam, věděla jsem to. Ptala jsem se, zda právě kvůli této havárii můj otec a moje babička zemřeli na rakovinu. A ona odpověděla, že ano, vždyť patřili mezi likvidátory a dostali velké dávky ozáření. A tak jsem se zeptala, jak mohla celé roky žít v takové lži,“ nechala se slyšet bývalá obyvatelka Ozjorsku Nadežda Kutepová. Její syn se narodil se šesti prsty.
Výstražná cedule na cestě do uzavřeného města Ozjorsk. Ke vstupu je potřeba speciální povolení.
Problém zasypán
Od výbuchu v jaderném kombinátu neuplynula dlouhá doba, přesto se v Čeljabinské oblasti začala probouzet další hrozba. Od roku 1960 totiž jezero Karačaj pomalu vysychalo. Bahno obohacené o směs radioaktivních látek se měnilo v prach, který vítr roznášel do širokého okolí. Došlo tak k ozáření až půl milionu lidí. Efekt je někdy srovnáván s výbuchem atomové bomby, která dopadla na Hirošimu. Přesto začali Sověti celý problém řešit až o dekádu později, kdy jezero zasypali zeminou a přikryli betonovými bloky. Celý proces skončil až roku 2015.
Řešení to bylo spíše povrchní. Sice se zamezilo dalšímu šíření radioaktivního prachu, podle odhadů však zůstává kontaminováno asi 3,8 bilionu litrů podzemní vody. Majak je dodnes v provozu a slouží potřebám ruské armády. Přestože nemá ani zdaleka tolik zaměstnanců jako kdysi, stále patří mezi největší ruské kombináty pro zpracování radioaktivního materiálu.
