Článek
Byl Štědrý večer roku 1945. Domy zdobila vánoční světýlka a pod stromečky už čekaly vánoční dárky. Děti začínaly být unavené, dospělí uklízeli poslední nádobí po slavnostní večeři a ruch v domácnostech pomalu utichal. Rodiny se chystaly ke spánku a těšily se na ráno. Nejinak tomu bylo i v domě Sodderových ve městě Fayetteville v Západní Virginii.
George Sodder pocházel z Itálie. Ve třinácti letech se přestěhoval do Spojených států, kde se později oženil s Jennie Cipriani. Společně žili v malé italské přistěhovalecké komunitě a měli deset dětí. Jejich nejstarší syn však onen osudný den sloužil v americké armádě a nemohl se tak s rodinou sejít u vánočního stolu.
Přesto bylo v domě živo. Jejich devatenáctiletá dcera Marion se rozhodla své tři sestry překvapit novými hračkami. Dvanáctiletá Martha, osmiletá Jennie a pětiletá Betty byly nadšené a prosily maminku, aby mohly zůstat vzhůru déle než obvykle. Po chvíli přemlouvání jim to dovolila, ale jen pod podmínkou, že čtrnáctiletý Maurice a devítiletý Louis, kteří byli také ještě vzhůru, nezapomenou zahnat krávy do chléva a nakrmit slepice. Poté vzala svou tříletou dceru Sylvii s sebou nahoru a obě se uložily ke spánku. Její manžel George, dvaadvacetiletý John a šestnáctiletý George Junior už v té době spali, protože za sebou měli den plný těžké práce. Nikdo nemohl tušit, že tato noc bude vše, jen ne poklidná.
První zvláštní události
O půl jedné ráno Jennie probudilo zvonění telefonu. Sešla tedy dolů po schodech a zvedla sluchátko. Ozval se ženský hlas, který se ptal po někom, koho neznala. V pozadí se ozývalo cinkání skleniček a smích. Jennie rozespale odpověděla, že má volající nejspíš špatné číslo. Než zavěsila, slyšela, jak se neznámá žena směje.
Když se vracela do postele, překvapilo ji, že se v domě stále svítí a závěsy jsou roztažené. Marion však spala na pohovce, takže předpokládala, že ostatní děti šly spát do svých pokojů v podkroví. Zatáhla závěsy, zhasla a znovu si lehla. Nespala však dlouho, protože ji po chvíli probudil další zvuk. Tentokrát to byla hlasitá rána, jako by něco narazilo do střechy domu a poté se to po ní skutálelo. Jen o půl hodiny později se probudila znovu a ucítila kouř. Když vyšla z ložnice a uviděla šlehající plameny, rychle zavolala na svého manžela.
Zmizely beze stopy
Dostali se ven společně se svými čtyřmi dětmi. Dalších pět jich však zůstalo v hořícím domě. George se k nim nemohl dostat, protože schodiště zachvátily plameny. Chtěl k oknu do podkroví vyšplhat po žebříku, který měl být jako obvykle opřený o dům, ale zdálo se, že záhadně zmizel. Rozhodl se tedy pod okno přistavit své dva nákladní vozy, které používal při práci, aby po nich mohl vylézt. Ani jeden však nešel nastartovat, přestože předchozí den fungovaly bez problémů.
Jeho dcera Marion se mezitím pokusila zavolat pomoc, ale telefon taktéž nefungoval. Běžela proto k sousedům. V té době však místní hasiči neměli sirénu, takže když operátor přijal hlášení, probudil jednoho člena sboru, který následně musel obvolat všechny ostatní. Na místo tak dorazili až o neuvěřitelných sedm hodin později. V té době už dům Sodderových dávno lehl popelem.
Rodině nezbývalo nic jiného než celou hrůzu bezmocně sledovat. Byli přesvědčení, že Maurice, Martha, Louis, Jennie a Betty, kteří zůstali v podkroví, při požáru zemřeli. Brzy však bylo jasné, že na celé situaci něco nesedí. Když se později začalo prohledávat spáleniště, nacházely se mezi troskami různé ohořelé předměty a části vybavení domu. Po dětech však nebyly ani stopy. Nezbyly žádné ostatky. Vůbec nic.
Objevovaly se názory, že požár mohl těla zcela zpopelnit. K něčemu takovému by však byly zapotřebí extrémně vysoké teploty a mnohem delší doba, než po jakou dům Sodderových skutečně hořel. Jennie také přišlo zvláštní, že děti během požáru neslyšela křičet ani je neviděla mávat z oken. Rodina tak začala nabývat stále silnějšího přesvědčení, že pět dětí ve skutečnosti nezemřelo. Možná v domě při vypuknutí požáru vůbec nebyly.
Vedla je k tomu celá řada zvláštních okolností. Telefonní drát nebyl přepálený, jak se původně předpokládalo. Někdo jej přestřihl. Žebřík, který tu noc nebyl na svém obvyklém místě, se nakonec našel na úpatí nedalekého náspu. Řidič autobusu, který tu noc projížděl kolem, se navíc nechal slyšet, že viděl nějaké lidi, jak házejí na střechu domu Sodderových „ohnivé koule“. Vše zkrátka nasvědčovalo tomu, že požár někdo založil úmyslně.
Varovné signály
Kdo by ale něco takového udělal? A proč? O Georgovi bylo známo, že často a nahlas vyjadřoval své názory, se kterými někteří lidé z jeho okolí nesouhlasili. Otevřeně vystupoval proti italskému diktátorovi Benitu Mussolinimu, čímž si znepřátelil hned několik členů komunity. Vzpomněl si také na jeden obzvlášť nepříjemný střet s jistým mužem, který mu vyhrožoval: „Ten váš zatracený dům lehne popelem… a vaše děti budou zničeny. Zaplatíte za ty špinavé řeči, které vedete o Mussolinim.“ George v té době jeho slova nebral vážně. Po požáru však zněla až mrazivě konkrétně. A nebyla to zdaleka jediná podivná událost, která mu předcházela.
Přibližně ve stejnou dobu jejich dům navštívil muž, který se vyptával na práci. Vydal se i za dům, kde si všiml dvou pojistkových skříní. Ukázal na ně a prohlásil, že jednou způsobí požár. George tehdy jeho poznámce nepřikládal větší význam, protože je nechal krátce předtím zkontrolovat a byl ujištěn, že je vše v naprostém pořádku. Ostatní členové rodiny si zase vzpomněli na moment, kdy zahlédli muže v zaparkovaném autě, jak upřeně pozoruje děti vracející se ze školy. Bylo to krátce před Vánocemi.
Mohl snad děti někdo unést? A pokud ano, co se s nimi potom stalo? Tuto verzi událostí podporovala i hlášení lidí, kteří tvrdili, že je zahlédli. Jedna žena se nechala slyšet, že během požáru viděla pohřešované děti vykukovat z okénka projíždějícího auta. Jiná žena, která provozovala turistické ubytování mezi městy Fayetteville a Charleston, je prý viděla následující ráno. Týden po požáru je měla spatřit také žena v charlestonském hotelu. Ta později vypověděla, že s nimi byli dva muži a dvě ženy, všichni italského původu. Snažila se s dětmi navázat rozhovor, ale zabránili jí v tom.
Neúnavné pátrání
George a Jennie mezitím pátrali na vlastní pěst. Každou stopu, která by je mohla přivést k jejich dětem, brali vážně a důkladně ji prověřovali. Najali si také soukromého detektiva. Když jednou George v novinách zahlédl fotografii školáků, byl přesvědčený, že mezi nimi poznává svou dceru Betty. Bez váhání se proto vydal až na Manhattan, aby dívku našel. Její rodiče s ním však odmítli mluvit.
Sodderovi také nechali vytisknout letáčky s fotografiemi pohřešovaných dětí a nabídkou 5 tisíc dolarů za informace, které povedou k nalezení alespoň jednoho z nich. Brzy odměnu dokonce zdvojnásobili. V roce 1952 nechali na místě, kde kdysi stál jejich dům, postavit billboard se stejným oznámením. Další umístili podél silnice U.S. Route 60 poblíž města Ansted. Zdálo se však, že veškerá snaha nikam nevede.
Možná někde žijí
Nová slibná stopa se objevila až po více než dvaceti letech od požáru. Rodině tehdy přišla podivná obálka s poštovním razítkem z Kentucky. Uvnitř se skrývala fotografie mladého muže. Na její zadní straně bylo napsáno pouze několik záhadných slov: „Louis Sodder. Miluji bratra Frankieho. Ilil Boys. A90132 nebo 35.“ Podoba muže na fotografii s jejich ztraceným synem byla nepřehlédnutelná. Rodina znovu najala soukromého detektiva a poslala ho do Kentucky, už se jim však nikdy neozval.
„Někdy je těžké v noci usnout, když člověk pořád přemýšlí, co se s nimi stalo,“ řekl George v roce 1968 agentuře Associated Press. Jen o rok později zemřel. Ani po více než dvaceti letech nepřestal věřit tomu, že jeho děti mohou být stále naživu. Naděje, že se jednou dozví pravdu o jejich osudu, ho neopustila až do poslední chvíle. Jennie po požáru na znamení smutku nosila pouze černé oblečení. Tento zvyk nezměnila až do své smrti v roce 1989.
V pátrání pokračovaly i jejich děti a vnoučata. Postupně přišly s různými teoriemi, co se tu noc mohlo stát. Možná měla ve všem prsty místní mafie. Možná děti unesl někdo, kdo je znal. Do domu mohl vejít nezamčenými dveřmi a poté je nějakým způsobem přesvědčit, aby šly s ním. Co se ale stalo potom? Možná tu noc nepřežily. A pokud ano, proč se už rodině nikdy neozvaly? Byl muž na fotografii opravdu Louis, který zmizel ve svých devíti letech? Na tyto otázky nikdo z nich nedostal odpověď. Dodnes tak není jasné, zda pět dětí skutečně té noci zahynulo v plamenech, nebo zda se celý příběh odehrál úplně jinak.
Zdroje:
