Článek
Když se v 19. století rozšířily zápalky, které bylo možné zapálit škrtnutím o téměř jakýkoliv drsný povrch, rychle se z nich stal výnosný byznys. Byly levné, praktické a neskutečně oblíbené. Výroba takzvaných luciferových zápalek však byla opravdu pekelná.
Jejich jedinečnost totiž zajišťoval bílý fosfor. Používal se především v Anglii a Spojených státech, avšak bylo možné se s ním setkat prakticky po celém světě. S touto nevinně vypadající voskovitou látkou pracovaly především mladé ženy i dívky, a to až patnáct hodin denně. Některé ji míchaly s lepidlem a barvivem, jiné do připravené směsi namáčely dřívka. Hotové zápalky poté balily do krabiček. Na rozdíl od svých zaměstnavatelů neměly tušení, že jim může doslova uhnít čelist zaživa.
Bolestivá nemoc z povolání
Jako první tuto děsivou nemoc popsal v roce 1839 vídeňský lékař Friedrich Wilhelm Lorinser, když za ním přišla jedna z dělnic. Netušil, že v dalších letech uvidí ještě 22 podobných případů. Za vším stálo vdechování výparů bílého fosforu při dlouhých pracovních směnách. Prvním příznakem bývala neutuchající bolest čelisti. Poté se ženám začaly podél dásní tvořit bolestivé abscesy. Postupem času se jim začaly rozpadat zuby a odumírat kosti. Nemoc někdy vedla také k poškození mozku a následné smrti.
Ilustrace onemocnění čelisti, které způsoboval bílý fosfor.
V některých případech museli lékaři ženám odstranit celou dolní čelist, aby jim zachránili život. To byl i případ šestnáctileté Cornelie, která v roce 1855 navštívila newyorského lékaře Jamese Rushmore Wooda. Tvrdila, že už dva roky pracuje v nedaleké továrně na zápalky a stěžovala si na nesnesitelnou bolest zubu, která jí znemožňovala jíst. Lékař jí tehdy zub vytrhl a poslal ji domů.
Dívčin stav se však postupem času zhoršoval. Čelist jí otekla a vytvořila se pod ní otevřená rána, ze které vytékal hnis. Lékař jí nakonec bez anestezie odstranil celou pravou část dolní čelisti. Když se její stav nadále horšil, nezbývalo mu nic jiného než odstranit i zbývající levou část.
Příběh Cornelie však není ani zdaleka ojedinělý. Podle odhadů tato nemoc postihla přibližně 11 procent lidí, kteří přišli do kontaktu s výpary bílého fosforu. Jen ve Spojených státech bylo do roku 1909 zaznamenáno více než 100 případů. Nezdálo se však, že by se s tím kdokoliv chystal něco udělat. Dělnicím tak nezbývalo nic jiného než vzít věci do vlastních rukou.
Boj za lepší pracovní podmínky
Žena jménem Annie Besantová byla podmínkami, ve kterých dělnice pracovaly v londýnské továrně Bryant & May, naprosto zděšená. Trávily zde dvanáct až čtrnáct hodin denně, šest dní v týdnu. Majitelé továrny se navíc neštítili ani dětské práce. Nejmladší dělnice měly teprve šest let. Už tak nízký plat svým zaměstnankyním snižovali i za ty nejmenší prohřešky, ať už to bylo upuštění zápalky na zem nebo povídání si při práci. Pokuty jim hrozily také za návštěvu toalety.
Annie Besantová, rok 1888.
Besantová na tyto otřesné podmínky i na nemoc, kterou způsoboval bílý fosfor, upozornila v roce 1888 v článku, který nazvala „Bílé otroctví v Londýně“. A rozhodně si nebrala servítky: „Narozeny v chudinských čtvrtích, hnány do práce už jako děti, neduživé kvůli nedostatku jídla, bezmocné, a proto utlačované, odhozené stranou, jakmile je sedřou z kůže. Koho zajímá, jestli zemřou nebo skončí na ulici, když akcionáři Bryant & May dostanou svých 23 procent a pan Theodore Bryant si může stavět sochy a kupovat parky?“
V té době už některé země využívání bílého fosforu při výrobě zápalek zakázaly, Británie však mezi ně nepatřila. Reakce vedení továrny Bryant & May na článek Besantové na sebe nenechala dlouho čekat. Dělnice musely podepsat prohlášení, ve kterém její tvrzení popřely. Pokud odmítly, mohly si hledat nové místo jinde. To však vedlo k tomu, že 1 400 zaměstnankyň odmítlo pracovat a zahájilo stávku, o které se brzy dozvěděla i veřejnost.
Stávkující dělnice. U některých jsou patrné první příznaky onemocnění čelisti způsobeného bílým fosforem.
Dělnice nakonec dosáhly toho, že továrna znovu zaměstnala propuštěné ženy a přestala rozdávat pokuty za drobné prohřešky. Bílý fosfor se však používat nepřestal. O pracovní podmínky ve výrobnách a závažnost nemoci se ale začali blíže zajímat novináři.
V roce 1891 se do celé situace vložil muž jménem William Booth. Otevřel továrnu, ve které dělnice dostávaly spravedlivou mzdu a místo bílého fosforu pracovaly s neškodným červeným, takže nehrozilo riziko nemoci. Na krabičkách se skvěl nápis, že byl produkt vyroben v bezpečném prostředí. Výroba takových zápalek však byla nákladnější, což se odrazilo i na jejich ceně. Jak se ukázalo, podporovat bezpečné výrobní podmínky byla jedna věc, připlatit si za ně zřejmě věc druhá. Zápalky se příliš dobře neprodávaly a továrna byla v roce 1901 uzavřena.
Na zákaz používání bílého fosforu při výrobě zápalek si dělnice ve Velké Británii musely počkat až do roku 1910. Děsivé následky, které tato látka může mít, přitom byly v té době známé už několik desetiletí. Zápalky sice byly levné, jejich skutečnou cenu však platily ženy a dívky, které je vyráběly.
Zdroje:
