Článek
Jedu autobusem a poslouchám konverzaci muže a ženy v důchodovém věku. „Zase mi zvedli nájem. Oni snad chtějí, abychom všichni pošli. Hlavně že mají na zbrojení.“ Co za lidi jsem to potkal? Lidi, kteří energeticky nadávají na ostatní a na faktory, které stejně ovlivnit nemohou. Pokud by se takoví lidé soustředili na věci, které ovlivnit mohou, a nespoléhali se na jiné, nemusí řešit existenční problémy, a jistě na tom budou mnohem lépe. Spoléhat se na stát, nebo jiné osoby, že vás zajistí, je naivní a nelogické. Jediný, kdo vždy bude mít na srdci váš blahobyt, jste vy. Seniory zpravidla rozděluji na dvě skupiny - ty, kteří udělali špatná rozhodnutí, a nyní jsou na prahu chudoby, a ty, kteří nevsadili vše na jednu kartu, a zajistili se na své stáří i po svém.
Jak už bylo zmíněno několikrát v různých článcích, největší odpůrci vlády (z řad běžných občanů) jsou často ti, kteří jsou v nadváze, v jedné drží ruce tuzemák a v druhé zapálenou cigaretu. Jak se říká, člověk by měl nejdříve zamést před svým vlastním prahem. Ani já nejsem fanouškem naší vlády, ale ostatně ani celého našeho politického systému, včetně nabízených stran. To však není důvod pro to vkládat energii do věcí, které stejně nezměním. Radši se budu soustředit na to, co změnit mohu, jako svoje chování, zdraví, návyky, a tak podobně. Někdo, jehož hlas má velký dosah něco změnit může, ale nadáváním v hospodě u piva, se nic nezmění. A myslím si, že k tomu aby něco mohla změnit společnost jako taková, by se musela změnit.
Problém, který na této úvaze vidím, je ten, že někteří lidé už to vzdali, a nadávat a drmolit je to jediné, co jim zbývá. Říká se sice, že nikdy není pozdě začít, ale já s tím příliš nesouhlasím. Každé naše rozhodnutí nese důsledky, některé menší, některé větší, a některé už nikdy nezměníme. Může nás potkat i tragédie, kterou neovlivníme. Ale když se koukneme na většinovou populaci, lidé, kteří za své neštěstí opravdu nemohou, jsou výjimečným jevem. Alespoň do určité míry utváříme svůj život mi sami, a za většinu problémů, s kterými se potýkáme si buď můžeme sami, a když ne, stejně je na nás abychom je vyřešili, ne na jiných. Pokud je nevyřešíme, je to naše chyba. Nic víc, nic míň.
Právě proto už mě unavuje nekonečný cirkus ohledně důchodů, cen energií a potravin, nemovitostí, pozemků a tak dále. Taky mě to štve, ale co s tím mám dělat, jak problémy, které s tím přicházejí vyřeším? Blábolením, nadáváním? Mám si stěžovat? K čemu mi to bude? To nic nezmění. Také proto se neúčastním protestů, přijde mi to jako ztráta času a energie, která situaci nezlepší, alespoň ne v naší demokracii. Vláda s tím vším nic neudělá, a ani pořádně nemůže. Jediné co může, je problémům předejít prevencí, a nebo samozřejmě vše zhoršit. Proto chtějí lidé sobecky volit politiky, kteří jim dají na úkor budoucích generací vše co chtějí. Dokud nezměníme sebe, nemůžeme měnit věci k lepšímu jako společnost.
