Kaple svaté Barbory u Seče: zapomenuté poutní místo s léčivým pramenem

Na první pohled ji snadno minete, kaplička stojí tiše na okraji lesa, stranou hlavních cesty mezi Plzní a Nepomukem u malé obce Seč u Blovic. Denně kolem projedou stovky aut, ale jen pozorné oko si v dáli po pravé straně směrem na Nepomuk všimne v dálce nenápadné kaple schovávající se pod koruny listnatých stromů. Přesto právě tady se nachází Kaplička svaté Barbory – místo, které bylo kdysi centrem víry, naděje i každodenního života.

Dnes působí nenápadně, ale její příběh sahá hluboko do minulosti a odráží proměny celé společnosti, ve které hrály i tyto drobné sakrální stavby důležitou roli.

Ještě dříve, než zde vznikla samotná kaplička, byl tento kout krajiny známý díky prameni vody. Pro místní obyvatele tehdejší doby však nešlo pouze o obyčejný pramen, ale lidé věřili, že má léčivou sílu, především při očních onemocněních, které měl právě zmiňovaný pramen léčit. Dokonce se tradovalo respektive se dodnes traduje, že nikdy nezamrzá a to ani v silných mrazech.

Taková místa měla v minulosti zvláštní význam. Venkovský člověk byl úzce spjatý s přírodou a léčivé prameny byly často vnímány jako dar vyšší moci, dar od Boha. Právě zde, mezi Podhrázským potokem a Seteckým lesem, se postupně začalo rodit poutní místo, ke kterému přicházeli poutníci z širokého okolí.

Kaplička byla pravděpodobně postavena na počátku 18. století a to na panské louce zvané U Dobré vody. Na tuto časovou osu nás zavádí i pozdně barokní architektura kaple. Její vznik je spojován s dobou vlády hraběte Maxmiliána Ferdinanda Františka Morzina, což byl byl český šlechtic italského původu působící v panství v Dolní Lukavici nedaleko Přeštic.

Současně s kaplí měla na místě vzniknout i poustevna - obydlí poustevníka, které si poustevník zpravidla stavěl svépomocí. Byli to totiž lidé, kteří se dobrovolně odloučili od společnosti, žili právě jako zde na odlehlém a opuštěném místě v již zmíněných poustevnách, za účelem duchovního očištění, modliteb nebo spojení s Bohem. Poustevník se pak měl za úkol starat se o kapli, zvonit a pečovat o poutníky, kteří sem přicházeli zejména za léčivou vodou z pramene. .O prvním z nich máme doloženou zmínku z roku 1724. Jeho působení zde pravděpodobně skončilo v roce 1782 patentem císaře Josefa II., který poustevnický život zakázal.

Místo tak nebylo jen náboženským symbolem, ale živým centrem, protože lidé sem přicházeli pro vodu, víru i útěchu.

Na první pohled bychom si mohli říct, že kaple stojící u pramene, který má údajně pomáhat při potížích se zrakem, by měla být zasvěcena spíše svaté Lucii, které jsou tradičně připisovány atributy spojené s očima a slepotou. Přesto nese kaple jméno svaté Barbory. Důvod není v pramenech jednoznačně vysvětlen, alespoň se mi nepodařil dohledat, ale historicky a z logiky místa lze uvažovat o několika možnostech.

První z možností je ta, že v tehdejší době byla svatá Barbora v lidové tradici jednou z nejuctívanějších světic vůbec, na kterou se prostý lid odvolával při mnoha nebezpečích, během náhlých chorob nebo před smrtí a její ochrana tak mohla být vnímána více univerzálněji.

Další a za mě osobně nejpravděpodobnější možností je pak spojení světice jakožto patronky horníků. Možná si říkáte, proč zrovna tato možnost, ale široké okolí je silně spjato s těžbou železné rudy a pozůstatky po těžbě jsou dodnes velmi znatelné v okolních lesích.

Třetí možností pak může být tzv. „praktická“ víra. Venkov byl oproti městům výrazně chudý a tak zde kapličky či jiné sakrální stavby nevznikaly podle přesných symbolických pravidel, ale třeba jen díky jednoduše dostupného obrazu, sochy nějakého světce, blízkého kostela, donátora či jednoduše z osobní úcty k určitému světci.

Z hlediska architektury jde o typickou drobnou barokní sakrální stavbu. Kaplička je zděná, omítaná a má jednoduchý půdorys se sedlovou střechou.

Její průčelí zdobí štít s pilastry a výklenkem, zatímco interiér je zaklenut valenou klenbou. Uvnitř se nachází malý oltář s nápisem vyzývajícím ke svaté Barboře.

Pokud se zaměříme na stavbu podrobněji, všimneme si i dalších prvkům jako jsou například pilastry, štuková výzdoba nebo kasulová okna, což jsou okenní otvory ve tvaru kněžského ornátu (kasule), která přivádějí světlo do interiéru.

Celkově jde o stavbu, která nepůsobí monumentálně, ale harmonicky zapadá do krajiny. Právě tato nenápadnost je pro podobné venkovské památky typická.

V době svého největšího rozkvětu byla kaplička významným poutním místem. Každoročně sem směřovala procesí věřících, kteří hledali uzdravení nebo duchovní podporu.

Poutě nebyly jen náboženskou událostí, v dobách minulých byly hlavně společenským setkáním. Lidé se zde potkávali, sdíleli své příběhy a posilovali komunitní vazby. Zkrátka bylo to zpestření tehdejšího převážně stereotypního života, který byl zasvěcen na venkově převážně prací v zemědělství. Kaple tak pravděpodobně souvisela nejen s vírou, ale i s hospodářským životem regionu. Toto však začne upadat s dobou osvícenectví, reformami na konci 18. století a příchodem moderního způsobu života v 19. století.

Zlom nastal ve 20. století. Po První světové válce a vznikem První republiky v roce 1918 se začal (zejména v Čechách) měnit vztah společnosti k církvi a poutní tradice začaly slábnout.

Největší ránu však přinesl komunistický režim po roce 1948. Náboženské aktivity byly potlačovány a kaplička postupně ztratila svůj význam. Procesí začala v rámci tehdejší ideologie na počátku 50. let zanikat a stavba začala postupně chátrat a jak už to tak bývá, začala být i rozkrádána a rozebírána. Právě opakované krádeže se nejvíce zapsaly na stavu kapličky. Zmizel oltářní obraz k konce 20. let, ale i další vybavení. Rozebrána pak byla bohužel i původní kamenná dlažba. Omítka začala opadat, okna byla vytlučená a tak jak dříve místo obýval poustevník, stala se stavba poustevníkem samotným. Jedna z dalších polorozpadlých a opuštěných drobných církevních staveb uprostřed lánů polí tehdejšího socialistického „velkohospodářství“.

Z kdysi živého poutního místa se stalo opuštěné zákoutí.

Obrat přišel přirozeně až po roce 1989. Přestože ani tehdy nebyl vývoj jednoduchý, tak i v těchto časech byla kaple údajně ještě několikrát vykradena. Byl jsem zde jako dítě po roce 2000 několikrát a byla to pustá polorozpadlá stavba.

Po roce 2010 však začíná blýskat na lepší časy. Zásadní roli sehrál tehdejší majitel Václav Hozman, který nechal kapličku opravit, a to i za pomoci dotací. Byla obnovena střecha, fasáda i zabezpečení objektu.

V roce 2014 se zde konala první novodobá pouť, čímž se symbolicky navázalo na dávnou tradici.

Dnes už kaplička přirozeně nepřitahuje davy poutníků. Přesto neztratila nic ze svého významu. Leží na trase naučné stezky a je cílem turistů, cyklistů i lidí, kteří hledají klid v přírodě nebo jen odpočinek během výletu.

Její hodnota dnes už nespočívá jen v náboženství, ale i v tom, co představuje, a to spojení historie, krajiny a lidské paměti.

Kaplička svaté Barbory je důkazem, že i malé stavby mohou nést velké příběhy. Přežila změny režimů, úpadek víry i lidskou lhostejnost a přesto zůstala. Možná právě proto, že je spojená s něčím hlubším, s potřebou člověka věřit, hledat naději a nacházet klid. Dnes už sem lidé nepřicházejí jen pro zázračnou léčivou vodu, ale přicházejí pro něco jiného. Pro ticho. Pro zastavení a možná i pro kus zapomenutého světa, který stále ještě existuje.

______________________________________________

Autorský text + vlastní zdroje

https://pamatkovykatalog.cz/kaple-sv-barbory-15398169

https://www.secublovic.cz/historie/kaplicka-svate-barbory