Lichtenštejnsko: malá země s velkou moravskou stopou

Lichtenštejnsko patří mezi země, do kterých se rád pravidelně vracím. Malé malebné knížectví ukrývající se v horách mezi Rakouskem a Švýcarskem má jen něco přes 160 kilometrů čtverečních, přesto nabízí překvapivě mnoho po úhledně uklizené obce podél údolí Rýna, malebné horské vesnice, hlavní obec Vaduz a nad ním se tyčící knížecí hrad až samozřejmě po nádherné alpské hřebeny. Na první pohled je to asi země, která má s Českem jen pramálo společného.

Stačí se, ale podívat trochu pod povrch a člověk zjistí, že příběh Lichtenštejnského knížectví je s českými zeměmi spojený mnohem silněji, než by se mohlo zdát a především nejde přitom o nějakou okrajovou epizodu.

Lichtenštejnové byli po staletí jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů v Čechách a na Moravě. Jejich majetky sahaly od jižní Moravy až do Čech a jejich stopu můžeme dodnes vidět třeba v Lednici, Valticích, Bučovicích, Šternberku, Moravské Třebové nebo Velkých Losinách. Lichtenštejnsko a české země tak spojuje příběh, který trvá téměř osm století.

A tady by bylo možná zajímavé položit si otázku, proč vlastně vzniklo Lichtenštejnské knížectví právě v Alpách, když měl rod své nejvýznamnější majetkové a společenské zázemí také na Moravě. Na to je třeba podívat se na pár historických souvislostí.

Rod Lichtenštejnů se v písemných pramenech objevuje už ve středověku. První zmínka o nich se objevuje již ve 12. století kolem toku 1133. Jeho počátky jsou spojovány s územím dnešního Dolního Rakouska, ale postupně se jeho členové začali výrazně prosazovat také v českých zemích.

Jedním z významných mezníků bylo získání Lednice. Lichtenštejnové zde působili již od 13. století a jejich držba tohoto území trvala po mnoho generací až do vydání Benešových dekretů v roce 1945. Postupně, ale přibývaly další významné majetky. Rod získával panství, hrady, zámky, zemědělskou půdu i lesy. Lichtenštejnové se postupně stávali jedním z nejbohatších a nejvlivnějších rodů na Moravě.

A tak se právě Morava pro ně stala mimořádně důležitou rodovou lokací.

Pokud bychom chtěli hledat jedno místo, které nejlépe demonstruje význam Lichtenštejnů v českých zemích, byly by to Valtice. Lichtenštejnové získali valtické panství na počátku 14. století a Valtice se postupně staly jedním z hlavních center jejich moci.

Zámek byl během staletí přestavován a rozšiřován a vzniklo zde reprezentativní sídlo odpovídající postavení rodu. Ještě působivější je ale fakt, že Valtice nebyly žádným obyčejným izolovaným zámkem, ale Lichtenštejnové kolem svého sídla vytvořili rozsáhlý majetkový celek, který zahrnoval také Lednici a další panství.

Dnes se proto při cestě mezi Lednicí a Valticemi pohybujeme krajinou, kterou po několik staletí utvářel jeden šlechtický rod.

Lednici dnes známe především jako jednu z nejnavštěvovanějších památek České republiky, ale pro Lichtenštejny představovala mnohem víc. V průběhu staletí zde vybudovali rozsáhlý areál, který postupně spojoval architekturu s krajinou. Zámek, park, rybníky, aleje a drobné romantické stavby, které vytvořily celek, který měl nejen praktickou, ale také reprezentativní funkci.

Vznikla tak krajina, která měla návštěvníkovi ukázat bohatství, vkus a společenské postavení svého majitele. Dodnes zde najdeme například rozhlednu postavenou jako muslimský minaret, Janův hrad, Apollonův chrám, Chrám Tří Grácií a další široce známá místa, která jsou dnes jako celek zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

A právě tady si člověk, kterému není historie cizí možná nejlépe uvědomí, jak hluboké byly lichtenštejnské kořeny v českých zemích. A vlastně dodnes jsou.

Musíme, ale zmínit i to, že Lichtenštejnové ale nebyli jen „moravští“, ale jejich majetková základna byla mnohem rozsáhlejší.

Na Moravě byl sice majetek nejvýznamnější v rámci Českého království a vlastnili mimo jiné Bučovice, Moravskou Třebovou, Moravský Krumlov, Uherský Ostroh, Šternberk, Úsov, Zábřeh, Plumlov nebo Velké Losiny. Významné majetky měli také v Čechách, včetně Prahy, kde dodnes rozsáhlý barokní palác na Kampě nese jejich rodové jméno.

Lichtenštejnský rod tak nebyl nějakým vzdáleným alpským panovnickým rodem, který měl náhodou několik majetků v Česku, ale po staletí byl součástí politického, hospodářského a kulturního života českých zemí.

To je podle mě jeden z největších paradoxů celého příběhu, protože když dnes vyslovíme slovo Lichtenštejnsko, většina lidí si představí alpskou mini zemičku. Vrátíme-li se, ale o několik staletí zpět, zjistíme, že pro Lichtenštejny byla Morava jedním z nejdůležitějších míst jejich života.

Lichtenštejnové sice získávali stále větší majetek v českých zemích, Rakousku a dalších částech habsburské monarchie, ale pro svůj vzestup potřebovali ještě něco jiného, potřebovali vlastní říšské území.

Začalo to tím, ze Karel I. z Lichtenštejna byl v roce 1608 povýšen do knížecího stavu. To ale ještě neznamenalo existenci samostatného státu, jak si ji představujeme dnes, protože rod potřeboval území přímo podřízené říši, které by tvořilo jeho vlastní knížecí državu, a právě zde do příběhu vstupuje dnešní Lichtenštejnsko.

V roce 1699 získal rod panství Schellenberg a v roce 1712 následoval Vaduz. Na tyto svě části se země dělí defacto dodnes, i když oficiálně je to dnes Oberland (Horní země), která zahrnuje území původního knížectví Vaduz a Unterland (Dolní země), která zahrnuje území bývalého panství Schellenberg.

V roce 1719 císař Karel VI. následně spojuje Vaduz a Schellenberg a povýšil je na říšské knížectví Lichtenštejn. Tím vznikl politický útvar, který se stal základem dnešního alpského státu.

Tady je asi potřeba být ohledně tohoto tématu opatrný a pracovat s fakty. Neexistuje jednoduchý historický scénář, podle kterého by Lichtenštejnové plánovali vytvořit samostatné knížectví například kolem Valtic a Lednice, takže tvrdit, že „Lichtenštejnsko mohlo vzniknout na Moravě“, by bylo asi příliš zjednodušujícía na první pohled může představa, že dnešní Lichtenštejnsko mohlo vzniknout na Moravě, působit jako čistá alternativní historie.

A právě tady se objevuje zajímavá historická souvislost. Rod titž jak už bylo zmíněno vlastnil své nejvýznamnější majetky především na Moravě, a kdyby Lichtenštejnové pro tento účel získali vhodné území na Moravě, mohl být základ jejich knížectví geograficky úplně jinde.

Neznamená to, ale že existoval konkrétní plán vytvořit na Moravě samostatné Lichtenštejnsko, ani že se o takové variantě skutečně rozhodovalo. Jde spíše o historickou možnost k zamyšlení, která ukazuje, jak odlišně mohl vypadat osud rodu, jehož nejvýznamnější majetky ležely právě v českých zemích.

Dnešní Lichtenštejnsko tedy není územím, kde by Lichtenštejnové po většinu své historie žili, ale je to reálně území, které bylo zásadní pro jejich politický vzestup, ale neměli k němu žádný předešlí historický vztah jako tomu bylo třeba už několik století předtím na Moravě či v Rakousku.

Zatímco tedy jejich rodové majetky a ekonomická základna byly rozprostřeny mimo jiné v českých zemích, právě Vaduz a Schellenberg jim poskytly to, co potřebovali k vytvoření říšského knížectví.

A tak vznikl zvláštní evropský paradox. Knížectví nese jméno rodu, jehož historie je hluboce spojená s Moravou, ale samotné knížectví leží stovky kilometrů odtud.

Velkou zajímavostí, ale je fakt, že od vzniku knížectví v roce 1719 vládnoucí lichtenštejnská knížata ve Vaduzu trvale nebydlela. Jejich hlavní životní a politické zázemí se nacházelo především ve Vídni a na rozsáhlých majetcích rodu v českých zemích, respektive na Moravě. Vaduz byl sice sídlem knížectví a jeho správním centrem, ale panovník - kníže, se v něm dlouhodobě nezdržoval.

A tento stav trval více než dvě století. Teprve v roce 1938 se na základě dramatických událostí v Evropě a anšlusu Rakouska lichtenštejnský kníže František Josef II. přestěhoval natrvalo z Vídně do Vaduzu, tedy do bezpečného a neutrálního knížectví v Alpách. Stal se tak prvním vládnoucím lichtenštejnským knížetem, který skutečně žil ve své zemi.

To je možná jeden z nejzajímavějších paradoxů. Lichtenštejnsko bylo knížectvím Lichtenštejnů už od roku 1719, ale jejich panovníci se do něj jako do svého skutečného domova přestěhovali až o více než 200 let později. Do té doby pro ně byla jejich rozsáhlá panství na Moravě a v dalších částech střední Evropy v mnoha ohledech důležitější než samotné malé alpské knížectví.

V dalších letech význam rodu ještě rostl. Lichtenštejnové se zařadili mezi nejbohatší aristokratické rody habsburské monarchie a jejich majetky jim poskytovaly obrovské příjmy a umožňovaly jim budovat reprezentativní sídla i rozsáhlé krajinné celky.

Na Moravě tak postupně vznikala síť lichtenštejnských panství. Každé z těchto míst má vlastní historii, ale dohromady vytvářejí obraz obrovského panství, které po generace ovlivňovalo podobu velké části Moravy.

Zaměříme-li se na vliv rodu v rámci české kultury, tak ten nebyl pouze politický a hospodářský, ale Lichtenštejnové podporovali umění, architekturu a kulturní život.

Budovali a přestavovali zámky, vytvářeli sbírky umění a nechávali upravovat krajinu podle tehdejších estetických představ. Dodnes proto jejich působení poznáváme nejen podle historických dokumentů, ale především podle toho, co po nich zůstalo, protože když se procházíme Lednicí, Valticemi nebo Bučovicemi, díváme se na výsledky rozhodnutí lidí, kteří tuto krajinu obývali před několika staletími. Na odkaz Lichtenštejnů.

Jedna z největších změn přišla po první světové válce. Rozpad Rakouska-Uherska znamenal vznik Československé první republiky a s ní i zásadní změnu společenského a právního prostředí.

Lichtenštejnové, kteří do té doby patřili k aristokracii habsburské monarchie, se najednou ocitli v novém státě a bez podpory Habsburků. V roce 1919 navíc byla v rámci pozemkové reformy zabrána také část jejich zemědělského majetku.

Lichtenštejnové se proti některým zásahům bránili právní cestou a spor se dostal až k Nejvyššímu soudu, který v letech 1928 a 1929 rozhodl, že jejich zabraný majetek nebude ze záboru vyňat.

Tyto události byly začátkem období, kdy se vztah mezi novou republikou Čechů a Slováků a lichtenštejnským rodem začal výrazně komplikovat.

V roce 1938 se stal lichtenštejnským knížetem František Josef II. a právě za jeho vlády došlo k jedné z nejdůležitějších událostí ve vztazích mezi oběma zeměmi. Dne 30. července 1938 Československo a Lichtenštejnsko navázaly diplomatické styky, ty ale vzhledem k nadcházejícím událostem vydržely pouzeněkolik měsíců.

Po okupaci českých zemí a vzniku Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 se jejich praktické fungování přerušilo a po válce už diplomatické vztahy obnoveny nebyly.

Je důležité zmínit ještě jeden zajímavý paradox. I přes dlouholeté soudní spory s Československem, zabrání částí jejich zemědělského majetku a špatné předešlé vztahy mezi republikou a Lichtenštejny, je důležité zdůraznit, že když se v září 1938 rozhodovalo o osudu Československa, Lichtenštejnsko Mnichovskou dohodu neuznalo.

Lichtenštejnsko se naopak zařadilo mezi několik málo států, které neuznaly nejn Mnichovskou dohodu, ale ani následnou anexi československého území Německou říší.

A právě tady vzniká jeden z největších paradoxů celého česko-lichtenštejnské historie. Lichtenštejnsko během války neuznalo rozbití Československa, ale i přesto po válce Československo konfiskovalo rozsáhlý majetek lichtenštejnských občanů a označilo je pro účely poválečných konfiskací za osoby německé národnosti.

Jak už jsem zmínil, po skončení války byl majetek Lichtenštejnů v Československu konfiskován. Československé úřady na jejich majetek uplatnily poválečné konfiskační předpisy, včetně dekretu č. 12/1945 Sb. Tedy Benešovy dekrety.

Lichtenštejnové přitom argumentovali tím, že jsou občany neutrálního Lichtenštejnska, nikoliv německými státními příslušníky a jsou národností Lichtenštejnci.

Právě otázka jejich státní příslušnosti a národnosti se stala jedním z hlavních bodů následného sporu. Lichtenštejnsko dlouhodobě tvrdilo, že konfiskace majetku jeho občanů byla v rozporu s mezinárodním právem. Československá strana naopak vycházela ze svého výkladu poválečných právních předpisů.

Majetek knížecí rodiny byl zabaven a Lichtenštejnové následně vedli v letech 1945–1951 administrativní i soudní spory. Jejich stížnosti však byly zamítnuty a tím prakticky skončila více než šest století trvající majetková přítomnost rodu v českých zemích. Zámky a panství, které rod budoval a spravoval po generace, přešly pod československý stát.

Zde se dodnes bohužel střetávají dva pohledy. Z lichtenštejnské perspektivy šlo o konfiskaci majetku občanů neutrálního státu, kteří se oprávněně nepovažují za Němce, protože samostatný národ Lichtenštejnců opravdu existuje. Z československé perspektivy pak šlo o aplikaci poválečných konfiskačních předpisů, které nebyly postaveny pouze na státní příslušnosti. Spor tedy není možné poctivě shrnout jednou větou, že Československo „zabavilo majetek Lichtenštejnům jen proto, že byli Němci“.

Zároveň je ale pozoruhodné, že mezi konfiskovanými byli skutečně občané Lichtenštejnska a že poválečná opatření nezasáhla jen samotnou knížecí rodinu. Podle podkladů předložených Lichtenštejnskem Mezinárodnímu soudnímu dvoru se konfiskace týkaly přibližně 38 lichtenštejnských občanů, včetně tehdejšího knížete a členů jeho rodiny.

Otázka spravedlnosti je proto dodnes citlivá. Z morálního hlediska lze rozumět lichtenštejnské námitce, že občané neutrálního státu neměli být automaticky zahrnuti do poválečného vypořádání s Německem. Zároveň, ale nelze přehlédnout poválečný kontext, v němž Československo řešilo důsledky nacistické okupace, rozsáhlou pozemkovou otázku a majetek osob považovaných za součást německého či maďarského obyvatelstva.

A právě proto bych se v článku vyhnul definitivnímu tvrzení, že Benešovy dekrety byly vůči Lichtenštejnům nespravedlivé a silnější je podle mě nechat čtenáře pochopit, proč Lichtenštejnsko považovalo konfiskace za nespravedlivé a proč československá strana zastávala opačný právní výklad. Nechám tedy na každém, který pohled je mu bližší.

Otázka konfiskace rodového majetku, ale nekončí v poválečných letech. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 začali Lichtenštejnové své majetkové požadavky znovu uplatňovat. Současně se postupně začaly měnit i vztahy mezi tehdejší ČSFR, později Českou republikou a knížectvím.

V roce 2009 došlo po více než sedmdesáti letech k obnovení diplomatických vztahů. Obě země následně vytvořily také společnou historickou komisi, jejímž cílem je zkoumat společné dějiny Čech, Moravy, Slezska a lichtenštejnského knížecího rodu.

Majetkové otázky však zůstaly nadále předmětem sporů a ještě v posledních letech se lichtenštejnská knížecí rodina soudila s českým státem o nemovitosti a pozemky, které byly po válce konfiskovány. Český Nejvyšší soud například v roce 2022 odmítl dovolání ve sporu týkajícím se nemovitostí na Kolínsku.

Současná knížecí rodina, ale pouze neusiluje o navrácení majetku, ale aktivně se hlásí k historickému dědictví na Moravě prostřednictvím různých nadací či aktivit a podporuje péči o lichtenštejnské kulturní dědictví. Jedním z pozoruhodných příkladů je rodová hrobka Lichtenštejnů ve Vranově u Brna. Památka, v níž odpočívá přibližně padesát členů knížecího rodu, je dnes paradoxně ve vlastnictví českého státu. Přesto její rozsáhlou rekonstrukci zaplatila lichtenštejnská rodina. Obnova trvala asi tři roky a vyžádala si přibližně 54 milionů korun. V roce 2015 si její dokončení osobně prohlédl současný kníže Hans Adam II.

Je to poměrně symbolické. Lichtenštejnové přišli po druhé světové válce o svůj rozsáhlý majetek v českých zemích, přesto se však rozhodli investovat vlastní prostředky do památky, která už jim nepatří. Hrobka přitom není jen architektonickou památkou, ale i významnou připomínkou několika staletí, během nichž byli Lichtenštejnové významnou součástí moravské historie.

A existují i další náznaky podobného přístupu. Například v roce 2021 se zástupci Lichtenštejnska podíleli na jednáních o možnosti financování plánované obnovy kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích, jehož poslední velká přestavba proběhla ještě za knížete Jana II.(1840-1929).

Důležité je také zmínit širší přístup současného knížecího rodu, kdy Hans Adam II. opakovaně zdůrazňuje, že vlastnictví historického majetku pro něj není pouze otázkou vlastnictví, ale také odpovědnosti za jeho zachování. Například v roce 2021 lichtenštejnská nadace nabídla českému státu, že by se ráda finančně podílela na obnově některých lichtenštejnských památek, které jsou dnes ve státním vlastnictví a jejichž stav byl ovlivněn probíhajícími majetkovými spory. Proběhla jednání, ale konkrétní dohoda však nakonec uzavřena nebyla.

Protože při pohledu na dnešní mapu Evropy bychom něco takového vůbec nečekali. Lichtenštejnsko je malá alpská země sevřená mezi Švýcarskem a Rakouskem, zatímco Česko pět stovek kilometrů od něj ve střední Evropě. Nemají společnou hranici a na první pohled mezi nimi není nic, co by je mělo výrazně spojovat.

Přesto je jejich společná historie stará téměř 800 let. Lichtenštejnský knížecí rod byl po staletí pevně spojený s českými zeměmi, především tedy s Moravou a jeho členové zde vlastnili rozsáhlá panství, budovali zámky, kostely, zahrady i celé krajinné komplexy a významně ovlivnili podobu míst, která dnes považujeme za nedílnou součást moravského kulturního dědictví.

A právě proto pro mě Lichtenštejnsko není jen malou zemí, kterou si člověk může odškrtnout na mapě. Je to místo, jehož příběh pokračuje i daleko za jeho dnešními hranicemi.

Když stojím ve Vaduzu a dívám se na hrad vysoko nad městem, vidím dnešní Lichtenštejnsko jako malou alpskou monarchii, bohatou a vyspělou zemi která si dokázala udržet svou samostatnost až do současnosti. Když ale stojím v Lednici, procházím se areálem nebo se dívám na krajinu jižní Moravy, dívám se na jinou a přitom vlastně i stejnou část historie. Na místa, kde Lichtenštejnové po staletí skutečně žili, hospodařili, budovali a kde po nich zůstala stopa, která přežila jejich samotné panství.

Možná právě v tom je kouzlo naši společné historie. Lichtenštejnsko totiž není jen země někde mezi Alpami, ale část jeho historie máme překvapivě blíž než si myslíme – přímo na Moravě.