Článek
Čas je něco nepochopitelného. Utíká rychle, zároveň ale hrozně pomalu. Zajímavé jak se lidstvo dokáže adaptovat na jeho změny a ihned to přijmout za své. Uberou nám hodinu a už stojíme na nádraží v nových 14 hodinách. Neřešíme ho, jen se mu přizpůsobujeme.
Ostatní tvorové čas neřeší, zajde sluníčko a schovají se. Naopak vyjde a oni se probouzejí.
Zajímavé, jak čas dokáže utíkat tak hrozně rychle. Koukám na hodiny a najednou skočily o půl hodiny, ale mě to přijde jen jako pět minut, jak to? Najednou uběhl celý týden, celý rok.
Nebo se náhle tak zpomalí, že mám pocit, že zde zůstanu navždy. Proč?
Proč většinou, když se bavíme, čas ubíhá rychle, tak hrozně rychle plyne. Ale když se trápíme neutíká vůbec, jakoby zamrzl v daném nepříjemném okamžiku a my si ho museli prožívat donekonečna.
Když se mne někdo ptá, co bych si přála, říkám, že nic. Chci více času, ale to mi dát nemohou.
Celý den strávíme v práci, nebo ve škole. Přijdeme domů a máme pár hodin, takto proběhne týden. Je víkend, užíváme si své dva dny volna a pak vše znovu. Ten čas nám poté protéká mezi prsty a my si toho ani nevšímáme. Je pondělí a my si přejeme sobotu, náhle je tu a hned zase pondělí. Je to neustálý koloběh až do naší smrti.
