Článek
Ze spánku mne vytrhl jakýsi neidentifikovatelný hlasitý rachot. Sny se mi ihned rozplynuly jako oblak kouře nad sfouknutou svíčkou. Probral jsem se do reality. Chvíli jsem nehybně ležel rovně na zádech a snažil se zadržet dech, abych byl schopen určit zvuky, které měly každou chvilkou znovu přijít. Jediné zvuky, co jsem ale slyšel bylo mé silně bijící srdce ve hrudi. Upustil jsem dech a mohutně nasával vzduch do plic, potřeboval jsem si zklidnit rytmus bití. Žádné rány se neopakovaly a mé srdce začalo opět chytat tu správnou rychlost.
Náhle jsem to opět zaslechl. Nějaký šramot. Přicházel zpoza zavřených dveří od ložnice. V celém bytě jsem byl ale sám. Jediný, kdo tu byl, jsem byl já. Následující zvuk mne však přesvědčil o opaku. Nehybně jsem sledoval kliku na dveřích. Kliku, jenž se stáčela směrem dolů. Někdo, se ke mne blížil. Byla taková tma. Tolik jsem se bál. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám utéct? Křičet? Nic z toho jsem ale nedokázal. Malinká škvíra pode dveřmi, kterou ke mne do pokoje pronikal nepatřičný svit měsíce a světla lamp náhle sílil. Dveře se otevíraly. Trvalo to tak dlouho. Bylo to tak dramatické. Strachy jsem se celý třásl. Rozhodl jsem se, že musím rychle utéct. Jestli to je zloděj, nebo dokonce i nějaký psychopatický vrah, nebudu tady jen tak ležet a oddávat se jeho činům. Pokusil jsem se otočit na bok. Nešlo to. Nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem ztuhlý. Zmražený. Mé tělo bylo jako z kamenu vytesáno. Tuhé. Nehybné. Paralyzované. Mezera se zvětšovala. Dveře vydaly nepříjemný vysoký tón a já rychle zavřel oči. Věděl jsem, že již jsou otevřeny dokořán. Tento zvuk dělaly jen, když byly dokořán.
Ten, jenž byl zodpovědný za všechny tyto události mne teď viděl. Sledoval mne, cítil jsem to. Cítil jsem jeho oči přilepené na mé postavě. Díval se jak ležím a nemohu se ani hnout. Bál jsem se otevřít oči. Chtěl jsem, aby to přestalo. Abych se už mohl probudit z této hrozné noční můry a vstát. Postavit se. Pohnout se.
Nastalo hromové ticho. Jako kdybych….tu byl sám. Pokud tu někdo je, tak jen mlčky stojí a čeká až se odhodlám ho zřít. Jestliže to očekával, vyhověl jsem mu. Tomu. Otevřel jsem oči. Věc, co jsem viděl, mne vyděsila. Srdce mi opět mohutně bilo. Pomalu slovy nepopsatelné. Bylo to.. bylo to tmavé, jaksi jako pára, či oblak. Neřekl bych, že to byl člověk. Byla to nějaká silueta. Silueta člověka. Něco, co se snaží vypadat jako my, ale není to jeden z nás. Tmavá jako sama tma. Kdyby ji tolik nesvítily bílé oči, asi bych ji ani nezaregistroval. Avšak ty oči,.. ty oči mne probodávaly. Cítil jsem jak mnou pronikají. Jako tisíce nabroušených nožů.
Pokusil jsem se zařvat, vydat alespoň nějaký zvuk. Bezúspěšně. Nemohl jsem dělat nic. Jen ležet a čekat, co se bude odehrávat dále.
Silueta jemně natočila hlavou na stranu. Pár očí se šikmě nahnul a poté se začal pomalu přibližovat. Šel ke mne. To. Šlo to ke mne. Probuď se. Probuď se! Hned. Tak dělej. Toto je jen sen. Musí to být jen sen.
Už byla přímo u mé postele. Silueta byla tak blízko, kdybych se mohl hnout, mohl bych se ji i dotknout. Stála u okraje. Sledovala mne. Jak jsem bezmocný. Bezvládný. Jak nad sebou nemám jakoukoliv kontrolu. Jak jsem pouze odkázán sledovat vše, co uzná za vhodné. O mém strachu ani nemluvě. Myslel jsem, že vypustím duši. Takto jsem se ještě nikdy nebál. Byl to strach…… strach ze smrti. Jako bych se ji díval přímo do očí. Jako by, postava, jenž tu se mnou je byla ona smrt. Tak jsem to cítil.
Opět jsem zavřel oči. Dokola jsem si opakoval, že se musím probrat. Hned! Nešlo to, stále jsem se nemohl hnout. Oči jsem musel otevřít. Nedokázal jsem je udržet, aniž bych věděl, co se kolem mne odehrává. Roztažení víček doprovázelo rychlé, nekontrolovatelné dýchání.
Byla přímo u mne. Hleděla na mne těma svýma prázdnýma očima, snad jen pět centimetrů od mé hlavy. Byla skrčena u boku mé postele. Vidět ji byla pouze vrchní polovina obličeje. Její oči. Ty oči. Tak se mi zaryly do mysli. Vše jsem ale viděl pouze periferně. Cítil jsem ji tam. Věděl jsem, že tam je. Nemohl jsem však pohnout krkem. Tak moc jsem se chtěl ujistit, že tam je. Nebo, že tam spíše není. Byl to jen pocit. Já ji zkrátka cítil. Podvědomě jsem věděl, že na mne právě hledí.
Zavřel jsem oči a hluboce vydechl.
Škubl mi malíček.
Zanedlouho jsem dokázal pohnout celým zápěstím. Otevřel jsem oči. Mohl jsem se hýbat. Rozhlížel jsem se všude kolem. Nikde nikdo nebyl. Nic zde nebylo. Posadil jsem se na kraj postele. Dveře byly zavřené. Slabé začínající sluneční paprsky mi dopadaly na chodidla. Napadlo mne, co kdyby mne to stvoření chytlo zpod postele za kotník. To se však naštěstí odehrálo pouze v mé mysli. Ale to, co jsem právě zažil. Byl to sen? Nebo také jen myšlenka. Anebo se to vše odehrálo ve skutečnosti?
