Článek
Když jsem byla malá, asi kolem 7 let, měla jsem takové divné noční stavy. Mohlo to být způsobené tím, že jsme si předtím s kamarády pouštěli krátké hororové videa.
Každý večer, když jsem ulehla do postele, dostala jsem jakýsi panický záchvat. Stále si to živě pamatuji. Jakmile mě máma uložila do postele a myslela si, že spím a odešla, vše se spustilo. Otevřela jsem oči. Srdce mi šíleně bušelo v hrudi. Bylo mi hrozné horko. Všichni doma už spali, ale já ne. Já poslouchala. Poslouchala jsem kroky na chodbě. Stále nevím, zda to byly skutečné kroky, nebo jen výplod mé fantazie, která si spojila tlukot srdce v uších a strach a stvořila je. Bylo to pokaždé stejné. A hlavně ten šílený strach, co jsem zažívala. Měla jsem pocit, že umřu. Opravdu, že skutečně zemřu. Zavřela jsem oči a říkala si, že je to vše jen moje hlava a není to skutečné, ale nezabíralo to. Nevydržela jsem to a běžela jsem za rodiči do ložnice, že nemohu spát, nic víc. Ale jen to vylézt ven z postele do chodby a poté do jiného pokoje jsem né vždy dokázala. Občas jsem se tak hrozně bála jen vylézt z mé postele, že jsem s brekem zůstala na místě a doufala, že co nejdříve usnu.
A pak tu byla ONA. Ona bytost jež se pravidelně zjevovala v mých snech. Vysvětluji si ji jako směsici pocitů, které si má hlava přetvořila v jakousi postavu. Byla tmavá a myslím, že se snažila imitovat moji matku, ale marně. Věděla jsem, že to není ona. Měla specifický vstup do mých snů, ale pokaždé byl stejný. Uprostřed snu jsem dostala onen děsivý pocit a já věděla, že si pro mne jde. Nedokážu ho popsat, prostě jsem věděla, že je tu. Následovala neschopnost mluvit a utíkat. Pak ke mne přišla. Napřáhla se po mne, vlastně po mne skočila a já se strachy probudila. Trvalo to takto asi rok - jednou měsíčně, někdy více, někdy méně. Můj strach se stupňoval a já se bála jen usnout. Věděla jsem, že tam na mne bude čekat. Číhat a pak mne uprostřed snění přepadne. A pak to všechno přestalo. To si také velice živě pamatuji, i když to byl pouze sen - Hrála jsem na klavír a slyšela jsem cinkat nádobí vedle z kuchyně. Už jsem hned věděla, co to znamená. Zase je tady. Měla jsem onen pocit, ale zvedla jsem se a šla do kuchyně podívat. Stála tam, seděla na lince a míchala mi cereálie. Ano, vím. Absolutně beze smyslů. Nechápu to, ale jedno vím a to to, že tím navždy zmizela.
Byl to ještě jeden zážitek. Byl střed noci a já byla opět vzhůru. Tentokrát to bylo ale jiné, nějaké více skutečné. Slyšela jsem hlasy - mladý kluk a holka. Něco si povídali, nerozuměla jsem. Snažila jsem se pořádně poslouchat, ať vím, co říkají. Něco málo se mi podařilo zachytit, ale tak moc mi tlouklo srdce, že to bylo skoro nesrozumitelné. Snažila jsem se držet dech ať rozumím. Myslím, že říkali něco, že tady jsou dveře a že vedou někam do sklepa. Opravdu to znělo jako někdo, kdo prohledává něčí dům a zkouší otevírat dveře a prozkoumává kam vedou. Háček byl v tom, že mi jsme v bytě opravdu neměli dveře do sklepa. Já je ale slyšela z chodby. Měla jsem postel ihned vedle dveří na onu chodbu. No, ale zásadní věc. Slyšela jsem otevírání dveří. Jak se šoupají o podlahu, protože před nimi byla nějaká taška, nebo jen byly špatně našroubované - znám dveře u sebe doma, denně je otevírám, vím jak to zní a znělo to úplně stejně jako jsem to udělala já odpoledne. Myslela jsem si, že už to dále nevydržím. Vždyť byl někdo u nás doma, pár metrů od mé hlavy. Přemlouvala jsem se, že se musím zvednou a já nevím, jít je zahnat, říct to rodičům, prostě něco podniknout. Odhodlala jsem se, celá jsem se klepala. Tiše jsem se zvedla z postele, aby nevěděli, že jsem vzhůru a otevřela jsem dveře od svého pokoje. Po chodbě jsem se nekoukala, nechtěla jsem je vidět. Přeběhla jsem do ložnice a řekla jsem jen, že nemohu spát. Vzbudila jsem oba dva. Táta šel na záchod a máma mne šla uložit. Poskytl se mi pohled na onu tajemnou chodbu. Nikde nikdo nebyl, ale přísahám, že dveře, jež jsem slyšela byly dokořán otevřeny. Rodiče se také divili, ale nepřikládali tomu velkou váhu, prostě je zavřeli. Ráno jsem vstala hodně brzy, protože už jsem nemohla spát a celý příběh jsem jim převyprávěla. Ale ještě než jsem se k tomu dostala slyšela jsem otce jak říká matce: „Já jsem měl pocit, že tady někdo byl“. Zjistila jsem, že jsem měla v pokoji otevřené okno na mikrovětračku, ale pochybu, že by to dokázaly všechno takto nahrát hlasy z venčí. Neměla jsem pro to ale žádné jiné vysvětlení a tímto si to vysvětluji a utěšuji se. Ten den jsem prolezla všechny místnosti, protože jsem se bála, že se někam schovali, když jsem vyběhla z pokoje. Nikde nikdo nebyl. Tak se ptám sama sebe, zda se to teda stalo, nebo ne.
