Článek
Stál jsem na tom místě. Na podrážkách bot jsem cítil malinké, jemné kamínky. Každý jejich hrbolek projížděl celým mým tělem.
Něco bylo ale jinak. Byl jsem tam sám. Sám bez ní. Do teď jsem měl pocit, že stojí přímo vedle mne a snaží se přitisknou svoji dlaň k té mé. Byla ledová a já se probral. Nestála vedle mne. Propadl jsem žalu. Z očí mi vytékaly prameny slz, které končily na bradě, odkud kapaly na zem.
Vzhlédl jsem k nádherné třešni vedle mne, která zrovna vítala na svět nové květy. Opět se mi vybavil ten onen den. Bylo to jako sen, jako noční můra. Nemohl jsem se z ní probrat, žil jsem ji. Pamatuji si to tak jasně. Tak zřetelně. Vybavuji si každý její nádech a výdech. I ten poslední. Něco se ve mne tehdy zlomilo. Něco se ze mne vytratilo. Zmizelo to a nikdy se to nevrátilo. Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky.
Tolik jsem tě miloval, doufám, že to víš. A když jsi odešla, ztratil jsem část sebe. Vyplňovala jsi mi, tehdy jsem si myslel nekonečnou, roklinu v srdci. Zalila jsi ji vřelostí, soucitem a především láskou. Byla jsi to nejlepší, co mne v životě mohlo potkat. Pamatuji si, jak to vše začalo, bohužel i jak to skončilo.
Stále tě vedle sebe cítím. Vidím tě stát po mém boku. Jsi krásná, ale chladná. Jde z tebe zima. Doufám, že jsi nikdy nezapomněla na toto místo. Na tuto skálu, kde jsme se prvně políbili. Chodím sem denně, už přes deset let. Vzpomínám, jak jsme byli oba mladí a plní života.
Sleduji tuto třešeň, která byla tehdy poloviční. Nikdy na tebe nezapomenu. Budu tě milovat do konce svého života. Pro mne jsi byla tou jedinou pravou láskou. Cítím, že se k tobě zanedlouho připojím.
Miluji tě.
