Článek
Samozřejmě jsou Češi i kosmopolitní a není jich málo. Řekl bych však, že většinou jsme vlastenci, a ten patriotismus u některých přechází až k nacionalismu. Není to ovšem ten pravý hrdý patriotismus, ani skutečný nacionalismus, expandující a nenávistný ke všemu cizímu, jako spíš taková naše domácí ufňukaná verze obojího. Pokud jde o nacionalismus, jsou pro nás typičtí malí čeští nacionalisti, co si myslí, že ti velcí kolem i daleko nám chtějí jen ubližovat, a proto si musíme uhájit to svoje proti všem.
Každopádně je podle mnohých potřeba chránit si naši identitu, ať už to znamená cokoli, a jakými prostředky svou identitu uchovat, je ještě nejasnější. Hlavní je však přesvědčení, u vlastenců i nacionalistů, že nás mocné země a vnější síly chtějí uchvátit, zneužít a jako národ zničit. Z toho plyne názor, že by nám bez EU bylo líp, že nám do války na Ukrajině nic není, a tudíž bychom neměli prodlužovat zabíjení dodávkami zbraní pro Ukrajinu, a že tu žádné migranty nepotřebujeme, protože jsou (poněkud expresivně vyjádřeno) cizorodými prvky, nekompatibilní s naší „kulturou“ a jen nám ujídají chleba.
Ne, že bychom v naší minulosti neměli předobrazy poroby národa vnějšími silami, které podobné obavy legitimizují. A právě oněch „legitimních obav“ využívají rozliční ochránci národa a jeho identity, aby na každý pokus nebo jen náznak prolomit český provincialismus přišili podobenství z historie, které má dokazovat, že nás to zotročí a uvrhne opět do totality. Příznačné je, že si ochránci národa a jeho identity nemyslí, že by nám totalita hrozila, kdybychom opět upadli do područí Ruska (dříve SSSR), nýbrž od USA, a hlavně EU s jejím Green Dealem, migračním paktem a jinými nařízeními. Že by nám bez EU bylo lépe, si myslí i bývalý prezident Václav Klaus a stále častěji i jeho nástupce ve funkci Miloš Zeman, kterým byl prý původně eurofederalista.
Z čeho tyto a podobné představy pramení? Snad z podvědomého komplexu vlastní malosti a bezvýznamnosti, který lze překonat jenom tím, že budeme samostatní a nezávislí? O záchranu českého národa a jeho identity usilovali již obrozenci, kteří viděli cestu z područí rakouské monarchie ve vzkříšení a rozvoji českého jazyka, v probuzení národního vědomí prostřednictvím poznání naší slavné historie. Však si vzpomeňme na báseň „Dosti nás“ od Svatopluka Čecha: „Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí! / Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.“
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest, to je jistě pravda. V čem ale básník spatřoval, že se staneme velkými? Že zdrtíme celý svět jako slepý vůdce Žižka, jakkoli nebyla pravda, že něco podobného dokázal? Že se staneme vojskem netušených sil? Kromě toho, že jsou to dost militantní představy, zdá se jasné, že vojensky se neprosadíme a že se před Táborem či Prahou neskloní nejen věčný Řím, ale ani Moskva, Peking, Brusel, Washington, nebo jiná metropole světové mocnosti či politického uskupení.
Ruku v ruce s komplexem malosti však u nás často paradoxně kráčí představa, že jsme „pupkem světa“. Proto se divíme, nebo rovnou posmíváme Američanům z obou Amerik, Australanům, Asiatům či Afričanům, že mnozí z nich nevědí, kde se nachází Česká republika a někteří ani to, že nějaké Česko vůbec existuje. Proč by ale o nás měli vlastně vědět?
Podívejme se na problém z hlediska třeba farmáře z Texasu. Potřebuje k životu a práci vědět, že existuje ČR a kde leží? Ani při širokých podnikatelských aktivitách a bohatém společenském a kulturním životě nemusí na Česko za celý dlouhý život narazit. Necvičí-li tedy v Sokole v Corpus Christi, není-li hokejovým fanouškem a nekupuje-li semtex k odstřelu skal na svých pozemcích. Ale i tak vystačí s informací, že Česko existuje, ale kde leží, už mu může být fuk. Texaský farmář může dokonce osobně znát i několik Čechů a nemusí tušit, že pocházejí z Česka. Jde totiž o to, co nabízíme světu, aby lidé z různých končin zařadili zprávy o Česku mezi potřebné, a nikoli mezi zbytné.
Zajímavě o těchto problémech mluvil už v hlubokém socialismu v době jistého uvolnění poměrů později světoznámý spisovatel Milan Kundera na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 v projevu nazvaném „Nesamozřejmost existence českého národa“. Nyní tedy ocituji některé pasáže z Kunderovy řeči.
„Vážení přátelé, i když žádný národ tu není na zeměkouli od věků a sám pojem národa je poměrně moderní, přesto pociťuje většina národů svou existenci jako samozřejmý úděl daný mu od Boha, od přírody, od nepaměti. Nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, umožnila nám nepodlehnout této klamavé sugesci. Existence českého národa nebyla totiž nikdy samozřejmostí, a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením.
Nejzřetelněji je to patrno na začátku 19. století, kdy hrstka intelektuálů se pokusila vzkřísit polozapomenutou češtinu a v další generaci i polozahynulý národ. Toto vzkříšeni byl záměrný čin a každý čin je volba mezi pro a proti. Intelektuálové českého obrození, i když se rozhodli pro, znali i váhu protidůvodů. Věděli – mluví o tom například Matouš Klácel – že germanizace by ulehčila život obyvatelů Čech, dala praktičtější možnosti jejich dětem. Věděli též, že příslušnost k většímu národu poskytuje mnohem větší prostor i působnost duchovní práci, kdežto češtinou věda – cituji Klácela – »ouží známost důkladné práce své«.
Znali nevýhody malých národů, které, jak říkal Kollár, »myslí a cítí takořka jen napolo«, jejichž vzdělanost – cituji opět Kollára – »bývá malicherná a neduživá, ona nežije, ale jen živoří, neroste ani nekvete, ale jen vegetuje, nevyvodí stromy, ale jen chrastiny.« Plné vědomí důvodů i protidůvodů klade do základu novodobého českého bytí otázku být či nebýt a proč být. Jestliže obrozenci zvolili bytí, byla to velká výzva budoucnosti. Postavili národ před úkol ospravedlnit v průběhu historie správnost obrozenecké volby.
Bylo zcela v logice této podstatné nesamozřejmosti českého bytí, jestliže Hubert Gordon Schauer hodil roku 1886 do tváře mladé, leč do své malosti pohodlně se již zabydlující české veřejnosti skandální otázky: Nebyli bychom přinesli lidstvu víc, kdybychom svou duchovni energii byli spojili s kulturou velkého národa, která je na mnohem vyšší úrovni než klíčící kultura česká? Stála námaha vynaložená na znovuzřízení národa vůbec za to? Je kulturní hodnota národa tak velká, aby ho ospravedlnila? A druhá otázka. Je s to ho ta hodnota zabezpečit; v budoucnosti před eventuálním odnárodněním? Česky provincionalismus, plně uspokojený pouhým vegetováním, povazoval ovšem takové obracení jistot v otázky za útok proti národu, a proto vyobcoval tehdy Schauera z národa.
A přece o pět let později začínající kritik Šalda označuje Schauera za největší postavu své generace. Jeho stať označuje za vlastenecký čin v nejpůvodnějším slova smyslu. Nemýlí se. Vždyť Schauer konec konců vyhrotil to, co věděli všichni velcí obrozenci. Palacký píše: »Nepovzneseme-li ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti nežli jest u sousedův, neuhájíme ani přirozeného bytu svého.« A Neruda: »Nastává povinnost, abychom národ svůj na výši světového uvědomění a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili.«
Otázku samého bytí národa podmiňují obrozenci kulturními hodnotami, jež má národ vytvořit. A ty hodnoty chtějí měřit nikoli bezprostřední nacionální užitečností, ale měřítky, jak se tehdy říká, všelidskými. Chtějí být součástí světa, součástí Evropy. Čechové střídali v dějinách údobí bdění s údobím spánku, některé podstatné vývojové fáze evropského ducha promeškali a musili si evropský kontext vždy znovu sami zprostředkovávat, osvojovat, vytvářet.
Nic nikdy nebylo Čechům samozřejmou daností, ani jejich jazyk, ani jejich evropanství. I jejich evropská příslušnost je jejich věčným bud anebo: bud nechat češtinu zplanět v pouhé evropské nářečí a její kulturu v pouhý evropsky folklor, anebo být jedním z evropských národů, se vším, co to znamená.“
Kundera si všiml i toho, že se v druhé polovině 20. století, už v tehdejším bipolárním světě, se otevřely velké perspektivy integrace a že se vývoj lidstva poprvé spojil v jednotnou světovou historii. Říkal, že se malé celky spojují do větších, že se mezinárodní kulturní úsilí koncentruje a sjednocuje a že začíná masově cestovat. Tím podle Kundery vzrůstá role několika hlavních světových jazyků, a tak, jak se stává veškerý život čím dál víc mezinárodním, působnost jazyků malých národů, se čím dal víc omezuje.
Dnes se relativně dávná Kunderova slova nejen potvrzují, ale současná globalizace je v mnohém překonává a jako jednoznačně pravdivý se ukazuje Kunderův názor, že za těchto okolností mohou malé národy bránit svůj jazyk a svou svébytnost jedině kulturním významem svého jazyka, nenahraditelností hodnot, jež vytvořil a jež jsou s ním spjaty. Kundera v projevu řekl i to, že „plzeňské pivo je ovšem také hodnota, jenomže všude ho pijí jako Pilsner Urquell. Plzeňské pivo nárok Čechů na vlastní jazyk neospravedlní.“
Kundera ještě poznamenal i to, že „budoucnost sjednocujícího se světa bude nemilosrdně a zcela oprávněně požadovat účty z ospravedlnění existence, kterou jsme si před 150 lety zvolili, a bude se ptát, proč jsme si ji zvolili“.
Nyní to vypadá tak, že jsme si svou identitu sice vydobyli a udrželi, ale valné části světa je to jedno a my sami příliš nevíme, jak s ní naložit „smysluplně“, abych použil oblíbený výraz Václava Havla, který se v nové době nejvíc zasloužil o rozšíření povědomí o Česku ve světě. A teď si vybavme, kdo a jak nás v různých oblastech reprezentuje ve světě nyní, či v nedávné minulosti reprezentoval. Lze se tedy divit, že když se ve světě řekne Česko, zeptá se dotázaný – co to je? A za těchto okolností se současní malí čeští nacionalisté domnívají, že by nám bylo líp nejen bez EU, ale úplně beze všech, zapouzdřeným v provinciálním českém „smrádečku“. Myslím si ale, že bychom toho „líp“ nedosáhli, ani kdybychom byli izolovaným ostrovem, jako je třeba Fidži v Tichém oceánu.
Mám také obavu, že zmínění malí čeští nacionalisti jsou malými a slabými, protože také ztratili víru v sebe sama, jak o tom psal už Svatopluk Čech v básni „Dosti nás“ ze sbírky „Jitřní písně“, proto ji na závěr připomenu celou.
Zdroje:
Milan Kundera, Nesamozřejmost existence českého národa, IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, Praha 1967 https://www.astronom.cz/jch/cestina/Kundera1967.htm
Jitřní písně, Čech Svatopluk, Poetické besedy, vydáno: 1887, Eduard Valečka https://www.databazeknih.cz/knihy/jitrni-pisne-477266
