Článek
Totiž působení Dwighta D. Eisenhowera, který se stal prezidentem USA před mým narozením a skončil, když mi ještě nebylo sedm, si v podstatě nevybavuji. Ovšem na 35. prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho mám už živé vzpomínky. Je to divné, protože 22. listopadu 1963, kdy byl Kennedy zastřelen v Dallasu atentátníkem, jsem chodil teprve do třetí třídy ZDŠ.
Přesto jsme následujícího dne napsali ve škole křídou na tabuli, že byl spáchán atentát na 35. prezidenta USA Johna F. Kennedyho. Vzhledem k době, kdy kolem nás panoval tuhý komunistický režim a vzhledem k nízkému věku mých spolužáků a mému, kdy jsme se sotva naučili psát, to byl docela výkon. Jenže John Kennedy byl obrovsky populární po celém světě, že ho za jeho vlády a po tragické smrti toleroval a snad také uznával i bolševický režim.
Vzpomínám si rovněž na dvě karikatury v satirickém časopisu Dikobraz (vydávaném v nakladatelství komunistického ústředního deníku Rudé právo), které přístup tehdejšího režimu k J. Kennedymu charakterizují. Když byl zvolen, vyšla na titulní straně Dikobrazu celostránková karikatura Kennedyho s obludně velkou nařvanou držkou a s bombou v ruce. Když byl zabit, vyšla na titulní straně Dikobrazu také celostránková karikatura, na níž v americkém nebi symbolizovaným vlajkou USA z pruhů a hvězd věrně vyobrazení prezidenti USA Abraham Lincoln a John Kennedy porovnávají zbraně, jimiž byli sprovozeni ze světa.
Teprve později jsem pochopil, že Kennedyho popularitu vyvolal do značné míry fakt, že byl jedním z hlavních strůjců mírového řešení karibské krize, takže velmi vážný spor mezi USA a SSSR kvůli Kubě neskončil zničujícím válečným konfliktem mezi těmito dvěma tehdejšími světovými supervelmocemi.
Druhým „vládcem v Bílém domě“, který mi stále rezonuje v paměti, byl 40. prezident USA Ronald Reagan. Byl vedle Tenga Siao-pchinga, Jana Pavla II., Michaila Gorbačova, Margaret Thatcherové, Lecha Walesy a konečně i Václava Havla jednou hlavních osob, které se zasadily o vítězství Západu ve studené válce, totiž vítězství lidí nad establishmenty, života nad zánikem. Tehdy bylo rovněž na lidech, co s tím v následujících letech udělají.
A dnes, kdy zbývá pár měsíců do nástupu 47. prezidenta USA Donalda Trumpa do funkce? Zuří válka na Ukrajině vyvolaná brutální ruskou agresí a svět se stále více polarizuje, respektive „bipolarizuje“, podobně jako za studené války. Ovšem nikoli podle sfér vlivu dvou supervelmocí, nýbrž jednak podle vztahu k válce mezi ruským agresorem a ukrajinskými obránci, a jednak podle vztahu k tzv. „progresivismu“ a „tradicionalismu“. Bez ohledu na to, jaký je Donald Trump a co o něm kdo soudí, on sám mluví o tom, že nechce války, což osobně považuji za podstatné.
Za těchto okolností bych předpokládal, že se objeví řada seriózních zamyšlení nad tím, co čeká svět s Donaldem Trumpem v čele USA. No ale zatím čtu spíš výsměšné komentáře těch, kteří si přáli Trumpovo vítězství, adresované těm, jež fandili jeho protikandidátce Kamale Harrisové. Opět bez ohledu na Trumpovy charakteristiky si myslím, že by to s takto nastavenými lidmi měl těžké každý americký prezident.
Zdroje:
Studená válka, John L. Gaddis, Slovart (ČR), 2006
https://cs.wikipedia.org/wiki/Donald_Trump
https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Fitzgerald_Kennedy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ronald_Reagan
