Článek
…na to navážu. Kdyby vyhrála zlaté medaile na mistrovství světa česká reprezentace v pozemním hokeji, zaznamenal by to málokdo, ačkoli by to byl úspěch nepoměrně větší, neboť překvapivější a nepravděpodobnější. Jenže pozemní hokej u nás zajímá málokoho, zatímco lední hokej je v Česku sportem vpravdě národním. Tedy pokud jde o mistrovství světa. V době jeho konání sledují zejména výkony „našich“ i ti, kteří za celou sezónu po hokeji ani nevzdechnou.
Kdo ví, proč si zrovna lední hokej u nás vydobyl takovou pozici, že dokáže suplovat, ba představovat naše národní povědomí, naši soudržnost a vlasteneckou hrdost. Snad proto, že jsme od počátku světových šampionátů patřili k „světové špičce“ nebo těsně za ni? Vždyť už na prvním MS roku 1920 v Antverpách jsme brali bronz. Mimochodem naši letošní fináloví soupeři Švýcaři byli na světových šampionátech do roku 1939 (tedy v dřevních dobách hokeje) jednou druzí a čtyřikrát třetí a Československo celkem třikrát třetí. Další MS se konalo až po válce v roce 1947 u nás a tehdy Československo získalo své první zlato.
S naší příslušností k světové hokejové špičce může souviset další důvod, proč je u nás lední hokej tak populární, a sice že v hokejových kláních náš „malý a přehlížený“ národ, jak to leckdo z našinců pociťuje, dokáže nabančit těm „silným a mocným“. To se projevilo hlavně v časech, kdy tehdy československý tým jako jediný dokázal porážet neotřesitelný SSSR a také několikrát dosáhnout i na zlaté medaile mistrů světa. Tenkrát se to zdůvodňovalo tím, že jsme si hokejovými úspěchy proti takzvané „sborné komandě“ kompenzovali své ujařmení Sovětským svazem.
V dobách, počínajících rokem 1968, odkdy se také datují úspěchy našich hokejistů proti sovětským, to jistě byla pravda, ale jen částečná. Jak si totiž vysvětlit frenetické nadšení Čechoslováků z prvního titulu hokejových mistrů světa v roce 1947, kdy SSSR ještě na šampionátu nehrál, ani tu nevládli z Moskvy podporovaní komunisté, ani jsme dosud nebyli nuceni snášet sovětskou okupaci? Tenkrát jsme získali titul díky vítězství Rakušanů nad Švédy v posledním zápase šampionátu a otec mi vyprávěl, že se rakouští hokejisté vraceli domů do své „hungriges Land čili hladové země“, jak se tehdy Rakousko označovalo, provázeni celým vlakem dárečků od Čechoslováků.
A co hokejové šílenství deseti let od roku 1996 do roku 2005, kdy jsme vyhráli pět mistrovství a jednu olympiádu a s výjimkou Nagana se nikdy ve finále neutkali s ruským mužstvem? Je to prostě tak, že když běží mistrovství světa v ledním hokeji, sledujeme napjatě televizi buď doma nebo v hospodách a fanzónách, jezdíme do měst, kde se hraje a fandíme a řádíme a radujeme se z vítězství a skáčeme, protože – kdo neskáče, není Čech…
Avšak s tím, jak jsme po letech hojných od roku 2012 čekali deset let na vůbec nějakou medaili a od roku 2010 čtrnáct let na zlato, se častěji ozývaly hlasy, které poukazovaly na to, že kromě vybraných hráčů, trenérů a členů realizačního týmu nemá nikdo další zásluhu na skutečném nebo očekávaném triumfu, že jsme neporazili celou Kanadu, USA, Švédsko, Rusko (dokud nebylo vyloučeno z mezinárodního hokeje), Finsko, Slovensko, Švýcarsko atd., ale jen reprezentační výběry jejich hokejistů, že chleba levnější nebude… Všechno je to však marné. Když získáme titul jako konečně opět letos: jsme mistři světa, přepište dějiny! Asi nemá cenu hokejový fenomén analyzovat ani odsuzovat. Je to tak, jakkoli je podivné, že se lední hokej provozovaný na mistrovstvích světa stal u nás takovým fenoménem.
Nedávno jsem zde citoval a parafrázoval v textu „Česko, pro tebe všecko? A co to je Česko?“ názor věhlasného spisovatele Milana Kundery, sdělený v projevu na IV. Sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, že malé národy mohou bránit svůj jazyk a svou svébytnost jedině kulturním významem svého jazyka, nenahraditelností hodnot, jež vytvořil a jež jsou s ním spjaty. Kundera v projevu řekl i to, že „plzeňské pivo je ovšem také hodnota, jenomže všude ho pijí jako Pilsner Urquell. Plzeňské pivo nárok Čechů na vlastní jazyk neospravedlní.“
Jestliže je však hodnotou plzeňské pivo, je jí nepochybně i český hokej. Získáme-li titul mistrů světa jako letos, píše a mluví se s obdivem a uznáním o Česku po celém světě, přinejmenším tedy v euro-americkém západním kulturním prostředí, přičemž odlesk zlatých medailí a hokejové slávy dopadne tak nějak na každého Čecha. Ono se o tom sice mluví a píše také v prostředí ruském. Tam ale se zuřivým pohrdáním a zlehčováním úspěchu, což pramení ze vzteku, že Rusové nemohou na mezinárodní hokejová kolbiště kvůli vojenské agresi vůči Ukrajině.
Pěstování národního povědomí, soudržnosti a vlastenecké hrdosti prostřednictvím hokeje má však ještě jednu nepominutelnou výhodu. Člověku k tomu stačí navléct si hokejový dres, namalovat na tváře české vlaječky, a potom fandit, řvát a skákat v halách (v hokejových arénách, jak se teď říká) či ve fanzónách a jinak netřeba nic umět ani dokázat, a přesto má dotyčný podíl na světovém úspěchu, dostaví-li se, jak ujišťují samotní vítězní hokejisté. Vlastně ještě je dobré umět hodně a dlouho chlastat, avšak o tuto dovednost mezi našinci nemám obavy.
