Článek
O nepřeceňování sil mi kdysi zajímavě vyprávěl nyní už zesnulý horolezec Ladislav Drda z Bezuchova na Přerovsku, který zdolal osmitisícovky – Čo Oju, Dhaulágirí, Gašerbrum II a Šiša Pangma. Horou, kterou však nepokořil, byl slavný Mount Everest. Tehdy skončil tři sta metrů pod vrcholem. Naivně jsem se ho ptal, jestli už ten „kousek“ nemohl vylézt, ale on mi vysvětlil, že tam, kam nedokáže vystoupat s desetikilovým batohem na zádech, neleze, neboť mu musí zůstat dost sil i na cestu zpátky, která bývá extrémně nebezpečná.
Já jsem se žádných podobných výkonů nikdy nedopustil, ostatně nejsem kdovíjaký sportovec, ale turistické i dálkové pochody a pěší výlety po horách, kopcích nebo hřebenech pahorkatin patřily k mým oblíbeným. V mládí jsem absolvoval několikrát pochod „Praha – Prčice“, také Radotínské kolo a jiné túry, což mi vyneslo u dálkošlapů titul „kamarád“. Oslovovali mě tak na pravidelných pozvánkách na další ročníky turistických akcí.
Moje pochodová aktivita polevila, když jsem se oženil a přišly děti, ale i pak jsem s manželkou, a později i s dcerami, podnikal výšlapy v Jeseníkách, Beskydech, Tatrách, Šumavě, Krkonoších. Nelze mluvit o tréninku, spíš to byly izolované záležitosti. Cítil jsem se však na to, abych zdolal „Jesenickou stovku“ čili stokilometrový pochod Jeseníky a okolím, k němuž mě přemlouval můj někdejší šéf.
„Jsi na hlavu?!“ hodnotila můj záměr manželka.
„Proč? Vždyť přece chodíme.“
„Nikdy jsme ale nešli sto kilometrů, a ty sám také ne.“
„Prčice jsem šel třikrát, a to bylo pětašedesát kiláků. Stovka nemůže být takový rozdíl.“
„Jenže, kolik ti tenkrát bylo – něco málo přes dvacet.“
„Když si dobře rozložím síly, tak to musím zvládnout.“
Manželku jsem nakonec přesvědčil, nebo spíš unavil, takže už neprotestovala, ale o čem to vlastně mluvím, jsem ve skutečnosti nevěděl. Pro mého šéfa a kolegu znamenal stokilometrový pochod běžnou věc. Byl totiž zkušený vysokohorský turista, vytrénovaný Alpami, Pyrenejemi a jinými krkolomnými pohořími. Co pro něj byla Jesenická stovka?
Nešli jsme v tradičním květnovém období, ale až na začátku léta, tedy sami dva a na vlastní pěst. Řádný termín kolega kvůli pracovnímu zaneprázdnění prošvihl, a já se tudíž nemohl spoléhat na pořadatelskou službu ani na sběrný autobus, ale jen sám na sebe a na šéfovo morální povzbuzování.
Mělo mi být nápadné už to, že jsme vyráželi z Olomouce o půlnoci a také tempo, co nasadil – dva kilometry velice ostré chůze a zhruba kilometr klusu. Nedošlo mi nic, ačkoli netrvalo dlouho a měl jsem zbrusu novou turistickou soupravu, kterou jsem si pro tento účel pořídil, zcela propocenou. Naše počínání vedlo k tomu, že jsem byl po dvou hodinách, a tedy necelých dvaceti kilometrech pochodoběhu, vyčerpaný.
Nebýt tmy a faktu, že jsme se nacházeli v krajině pro mě zcela neznámé, jistě bych to vzdal. Mou únavu a rozčarování postřehl i kolega, takže musel zpomalit, pokud nechtěl pro další cestu ztratit partnera. Následujících deset kilometrů nám trvalo hodinu a tři čtvrtě a volnější tempo spolu se čtvrthodinovou přestávkou na svačinu mi vlilo do žil nové síly.
Chytil jsem druhý dech a změnil se z apatické mátohy v krevnatého chlapíka sršícího energií. Ať jsme rázovali pěšinou ještě v šerém lese nebo po rozednění v mlze zarosenými loukami, které učinily z naší turistické obuvi nechutně oslizlé zaústění dolních končetin, pádil jsem odhodlaně vpřed a nic mě nemohlo zastavit. Ani fakt, že kolega, chodec zocelený alpskými stezkami vinoucími se v nadmořských výškách dva tisíce a více metrů kolem horských velikánů, za mnou notně a překvapivě zaostával.
Při ohlédnutí se mi jevil již jen jako malá figurka kdesi v dálavách, a pak jsem ho ztratil vůbec. Zřejmě ho zpomalení chůze vyvedlo z rytmu natolik, že nyní prožíval krizi zase on. Čekat jsem na něj ale nemohl, neboť jsem cítil, že jakákoli změna tempa by znamenala můj konec – odpadl bych definitivně.
Teď se mi ale šlo náramně. V euforii jsem minul hrad Úsov a pokračoval dál. Pak náhle přišel zlom. Bylo to asi na čtyřicátém sedmém kilometru. Nohy, které dosud stihla jenom únava přiměřená ušlé cestě, mě náhle rozbolely od kyčlí až po nehty na palcích a já se zhroutil v mžiku do uboze se ploužící trosky. Netrvalo dlouho a šéf se ocitl zase vedle mne.
„Co se děje?“
„Už nemůžu. To tempo mě zlomilo,“ skuhral jsem.
„To překonáš. Nemysli na to a jdi,“ radil mi.
Nemyslel jsem na nic než na bolest nohou. Totálně mě ovládla, a každý další krok pro mě byl utrpením. Teď zase kolega utíkal mně. Přijímal jsem to netečně, a i kdyby mi to vadilo, stejně bych s tím nedokázal vůbec nic udělat. Všechno úsilí jsem soustředil na to, abych dal levou nohu před pravou, pak pravou před levou, a tak stále dokola, a pokaždé jsem měl pocit, jako když došlapuji na pořádně velký hřebík, a říkal si, že další krok už prostě nezvládnu.
Nicméně jsem takto odklopýtal ještě pět kilometrů, když jsem se ocitl na nějaké mizerné mokré louce. Z jedné strany jakýsi odporný les, na druhé se táhly bůhvíjaké hnusné křoviny, nad hlavou ohavně modrá obloha, a kolega kdesi daleko vepředu.
Konečně byla ta pitomá tráva za mnou a já si mohl vykračovat po pěšině. Jenže ta zase vedla do kopce. Ve skutečnosti to stoupání nestálo za řeč, ale mně se jevila situace asi tak, jako když zdolávám posledních sto metrů na vrchol Mount Everestu. Moje Ču-mu-lang-ma, jak této nejvyšší hoře světa říkají Číňané, neboli Sagarmatha, jak ji nazývají zase Nepálci, měla podobu vísky Lipinky pod vrchem zvaným Bradlo, a tam na mě šéf čekal.
„Já končím,“ vydechl jsem, sotva jsem k němu dorazil.
„Opravdu?“
„Neudělám už ani krok.“
Kolega byl celkem bystrý člověk, takže už mě nepřemlouval k dalšímu pochodu. Ukázal mi pouze silnici, kterou se dostanu do obce Nová Hradečná, odkud jede vlak do Olomouce, a sám se vydal na Bradlo, a pak dál vstříc své vytoužené stokilometrové metě.
Když jsem osaměl, napadlo mě – co tady pohledávám? Je neděle, půl osmé ráno, téměř neschopný pohybu trčím v kdovíjaké dědině, kde nejsou, kromě hlasů kohoutů a sem tam zaštěkání psa, patrné známky života, a v rozbolavělých nohách mám třiapadesát kilometrů. To je paráda!
Odšoural jsem se do nedaleké čekárny na autobusové zastávce a pokukoval po jízdním řádu, jestli nejede do Hradečné teď někdy autobus. Nic takového tam ovšem nebylo. Usedl jsem na lavičku a vybalil druhý díl svačiny. Žvýkal jsem a odpočíval asi čtvrt hodiny, a pak už mě čekala potupná cesta domů. Tedy napřed do té Hradečné.
To jsem se ale musel nejdřív zvednout z lavice. Nebudu napínat, posléze se mi to podařilo. Dokonce jsem odlepil i nohu od země a posunul ji vpřed, potom druhou a zase první a opět druhou… Ono to půjde, zaradoval jsem se. Přede mnou se svažitě táhla asfaltová silnice mezi poli, a nikde nikdo, takže jsem se mohl beze studu pomalu a těžce plazit vpřed. Do Nové Hradečné to bylo sotva dva kilometry, ale mně ta cesta trvala přes hodinu.
Konečně tu byla vesnice. Tedy spíš nějaká hospoda na jejím okraji. Měla zavřeno. Na trávníku před restaurací lemovaném alejí topolů byly dlouhé lavice, stoly ze zčernalého dřeva a také ohniště. Podle kelímků od piva, sáčků od buráků, chipsů a slaných tyčinek, mastných tácků asi od klobás a papírů poházených všude kolem, tu večer a v noci bylo veselo. Zato já jsem smutně a zničeně dosedl na jednu lavici, zul si boty a sundal ponožky. Nohy jsem si položil na lavici, zjistil, jak zoufale jsou oteklé, a radši začal pozorovat vlnky na potůčku, který zurčel za stromy.
Najednou přijelo auto. Vystoupil muž a hned na mě vesele zahlaholil: „Co noženky, bolí?“
„Aby ne. Vždyť už v nich mám dneska třiapadesát kilometrů.“
„Jste blázen. Já, kdybych mohl, tak vjedu autem až do hospody.“
Ke dveřím pohostinství vedlo však několik schodů, tak se tam vydal pěšky.
Byl opět nádherný den. Slunce zase zářilo, ale já tu krásu nevnímal. Opatrně jsem si obul boty a soustředil se na cestu k nádraží v Hradečné. Znamenala pro mě utrpení. Ve vlaku do Olomouce by mi bylo dobře, kdyby se nějaký děda nedal se mnou do řeči.
„Copak vy, vám je hej, vy jste ještě mladý,“ usoudil v jednu chvíli. „Ale co já. Nevěřil byste, jak mě dneska bolí nohy.“
V Olomouci pro mě bylo nejhorší, že jsem musel vystoupit z vlaku. Ze schůdků jsem slézal velmi opatrně, ale stejně jsem se na peron téměř zřítil. Kolena i kotníky mi poklesly, jako by byly z gumy. Kolemjdoucí se na mě dívali pohoršeně jako na nějakého ožralu, ale jízda do Přerova proběhla už v klidu, a když jsem tam vyšel před nádraží, bylo mi jasné, že se domů nakonec, tak či onak, dostanu. Dodnes blahořečím nezájmu přerovských pasantů, kteří si vůbec nevšímali mého bolestného potácivého šourání. Jejich lhostejnost mi připadala v té chvíli lidsky vlídná.
