Článek
Na základce jsem se snažila přežít v pozadí. Jenže někteří spolužáci si mě našli. A rozhodli se, že ze mě udělají svou zábavu.
Poznámky, posměšky, drobné naschvály. Na chodbě mi shazovali sešity, ve třídě si šeptali nahlas „chudinka Aneta“. A já se tvářila, že mi to nevadí. Ve skutečnosti jsem se každý den budila s kamenem v žaludku.
Jednoho dne jsem seděla o přestávce sama. Dva kluci z mé třídy si přisedli a začali obvyklé: „Ty tu zas sedíš sama, co? Nikdo tě nechce.“ Tenkrát jsem byla vyčerpaná, unavená a napadla mě věta, která by mě jindy nikdy nenapadla vyslovit. Řekla jsem: „Víte, proč jsem sama? Protože táta mi umřel. A od té doby se mi lidi spíš vyhýbají.“
Nebyla to pravda. Můj táta byl doma, zdravý a nic netušil. Ale ta věta měla zvláštní účinek – oba ztichli. Nevěřili mi, možná napůl ano, ale evidentně nevěděli, jak reagovat. Po pár sekundách se zvedli a odešli.
Další dny jsem si všimla, že posměšky ustaly. Místo toho, abych slyšela šepot za zády, začali se mnou mluvit normálně. Dokonce jeden z nich jednou nabídl, jestli nechci pomoct s úkolem. Nebylo to žádné náhlé přátelství, ale ta ostrá hrana zmizela.
Dlouho jsem přemýšlela, proč to zafungovalo. Možná si poprvé uvědomili, že člověk, na kterého míří jejich vtipy, může mít i opravdovou bolest. Že někomu můžete ublížit víc, než čekáte.
Ano, byla to lež. A nelíbí se mi lhát. Ale tehdy to bylo jako zatáhnout za záchrannou brzdu. Jediný způsob, jak donutit lidi zastavit a přemýšlet, byl jim dát příběh, který prolomí jejich bezmyšlenkovitou krutost.
Když se mě dnes někdo zeptá, jestli bych to udělala znovu, odpovídám: Možná ano. Protože někdy pravda lidi nezastaví – ale představa tragédie ano. A pokud ta představa může změnit jejich chování k lepšímu, není to úplně černobílé.
Táta se o té „mrtvé verzi sebe“ dozvěděl až roky později. Smál se, ale zároveň byl trochu smutný, že jsem tehdy potřebovala takhle zoufalý trik, abych našla klid. A dodal: „Příště mi to řekni. Přijdu si sednout k tobě a budu dělat, že jsem tvůj nový spolužák.“
