Článek
V malém množství zvedne chuť a dodá energii. Ale když to přeženete, z jídla se stane nepoživatelná směs, kterou možná budete chvilku předstírat, že milujete – jen proto, že jste ji sami uvařili.
Touha po národní hrdosti je přirozená. Chceme se cítit součástí něčeho velkého, mít příběh, na který můžeme ukázat a říct: „Tohle jsme my.“ Jenže problém nastává, když realita není dost lesklá, a tak se rozhodneme přidat trochu pozlátka. Nebo hodně. A někdy místo skutečných dějin servírujeme pohádku.
Když se historie retušuje
Historie je z podstaty věci složitá a často nepohodlná. Obsahuje hrdinské momenty i ostudy, genialitu i obyčejnou lidskou malost. Jenže pro potřeby „národního příběhu“ se občas stane, že se nepohodlné kapitoly vynechají, přepíší nebo se jim dá takový nádech, aby působily hrdě.
Z hrdiny se udělá téměř svatý, z prohry „strategické vítězství“, z morálně šedých momentů se odstraní stín. Výsledek? Vznikne mýtus, který je sice působivý, ale má asi tolik společného s realitou jako film podle skutečné události, kde „podle“ znamená „zhruba inspirováno“.
Hrdost vs. iluze
Otázka zní: můžeme být hrdí na něco, co není pravda?
Krátkodobě ano. Mýtus funguje – sjednocuje, motivuje, budí dojem sounáležitosti. Ale dlouhodobě je to jako stavět dům na písku. Jakmile se ukáže, že základ je falešný, hrozí, že se zhroutí nejen ten příběh, ale i samotná důvěra v historii jako takovou.
Když se mladý člověk dozví, že mu škola vyprávěla pohádky, neznamená to jen zklamání z konkrétní události. Znamená to ztrátu důvěry v celý systém. A tam se rodí cynismus.
Skutečná hrdost snese pravdu
Paradoxně – právě přiznání chyb může hrdost posílit. Národ, který si dokáže přiznat, že má v historii i temné stránky, působí dospěle. Není závislý na cukrové vatě mýtů, protože ví, že jeho hodnota stojí na skutečných činech, ne na přikrášlených verzích.
Je to podobné jako v osobním životě: pokud vám někdo vypráví jen o svých úspěších a nikdy nepřizná selhání, spíš vám to bude podezřelé. Když ale otevřeně řekne: „Tady jsme udělali chybu, tady jsme byli stateční, tady jsme selhali a tady jsme se poučili,“ získá si respekt.
Proč máme potřebu mýty tvořit
Možná proto, že pravda je složitá a nejednoznačná, zatímco mýtus je jasný a snadno zapamatovatelný. Hrdinské legendy se dobře vyprávějí u ohně i v učebnici. Skutečné dějiny jsou plné „ale“ a „zároveň“.
Jenže právě ty nuance jsou důvodem, proč stojí za to se v historii hrabat – protože v nich se skrývá opravdové poučení.
Národní příběh, který obstojí
Možná bychom si měli přát méně pohodlnou, ale pravdivější historii. Takovou, která není slepá k našim chybám, ale ani k našim úspěchům. Protože národ, který se zná jen z mýtů, riskuje, že bude překvapený, až se střetne s realitou.
Hrdost, která stojí na pravdě, není tak křehká. Nepotřebuje každých pár let přepisovat učebnice podle toho, kdo je právě u moci. A především – dává lidem možnost být hrdí na něco, co opravdu bylo
