Článek
V dobách, kdy lidé čelili hrozbám přírody, nám pomáhal přežít. Prudký nárůst hormonů a zrychlený tep nás připravily k boji nebo útěku. Jenže ve 21. století už nečelíme šavlozubým tygrům – místo toho bojujeme s termíny, hypotékami, dopravními zácpami a nekonečným přívalem informací. Tělo ale stále reaguje stejně, jako by šlo o život.
Výzkumy ukazují, že Česko patří mezi evropské země s vysokou mírou vnímaného stresu. Podle dat agentury STEM/MARK zažívá dlouhodobý stres více než 60 % dospělé populace. Mezi nejčastější zdroje patří finanční nejistota, pracovní tlak, problémy ve vztazích a obavy o budoucnost. Ačkoliv se může zdát, že stres je běžnou součástí moderního života, jeho dlouhodobé působení má vážné následky – nejen na psychiku, ale i na fyzické zdraví.
Když je stres krátkodobý, tělo ho zvládá dobře. Po zátěži se vrátí k rovnováze. Problém nastává, když stres trvá týdny, měsíce či roky. Chronický stres vyčerpává imunitní systém, zvyšuje riziko srdečně-cévních onemocnění, narušuje spánek a zhoršuje paměť i schopnost soustředění. Ne nadarmo Světová zdravotnická organizace označila stres za „epidemii moderní doby“.
Psychologové rozlišují mezi tzv. eustressem – pozitivním stresem, který nás motivuje a posouvá – a distressem, tedy negativním stresem, který nás ničí. Zatímco první může být hnacím motorem (například před důležitou prezentací nebo sportovním výkonem), druhý se stává neviditelným jedem. Bohužel mnoho lidí si neuvědomuje, kdy se hranice překračuje.
Zajímavé je, že podle sociologických dat není stres rovnoměrně rozložen. Vyšší míru stresu uvádějí lidé ve velkých městech – častěji mladší ročníky, které čelí nárokům na výkon a neustálé dostupnosti díky digitálním technologiím. Města nabízejí více příležitostí, ale také vyšší tlak na čas a výsledky. Naopak na venkově se sice potýkají s jinými problémy (například dostupnost služeb), ale intenzita stresu bývá mírnější.
Velkou roli hraje i kultura. V českém prostředí se stres často bagatelizuje – fráze typu „vydrž, to přejde“ nebo „musíš to zvládnout“ jsou běžné. Přiznat, že jsme přetížení, může být vnímáno jako slabost. Tím se ale problém jen prohlubuje.
Řešení existuje, ale vyžaduje systematický přístup. Individuálně pomáhá kombinace zdravého životního stylu, pravidelného pohybu, relaxačních technik a práce s prioritami. Na úrovni společnosti by mohly pomoci flexibilnější pracovní podmínky, prevence syndromu vyhoření a větší dostupnost psychologické péče.
Stres nebude nikdy možné zcela eliminovat – a možná to ani není žádoucí. Potřebujeme určitou míru zátěže, aby nás život bavil a posouval. Ale stejně jako oheň může být dobrým sluhou a zlým pánem, i stres se může rychle změnit z užitečného motoru na destruktivní sílu.
Možná by proto první krok mohl být jednoduchý: naučit se rozpoznat, kdy už nejde o krátkodobou výzvu, ale o dlouhodobou hrozbu. A nebát se říct si o pomoc – protože někdy právě to je skutečná známka síly, ne slabosti.
