Článek
Honzovi dvacet jedna. Seděli jsme na posteli v jeho podnájmu, oběma nám bušilo srdce až v krku, a nikdo z nás nemusel nic říkat – věděli jsme, že právě teď se nám život převrací naruby.
Neměli jsme nic. Jen sebe. A dnes – o deset let později – máme všechno, co jsme si tehdy ani neuměli představit.
„Zničíte si život“
To byla první věta, kterou mi řekla máma, když jsem jí oznámila, že jsem těhotná. Otec se ani nezmohl na slovo. Jen si vzal kabát a odešel na zahradu. A Honzovi rodiče? Ti mě obvinili, že jsem mu „zkazila budoucnost“.
Byli jsme studenti. Žádné úspory, žádná hypotéka, žádné jistoty. Jen dvě srdce, která se milovala, a třetí, které začínalo bít uvnitř mě.
Největší strach jsem měla já
Navenek jsem dělala silnou. „Zvládneme to. Lidi to zvládají denně,“ říkala jsem kamarádkám, zatímco jsem sama v noci brečela do polštáře. Ne protože bych si to dítě nepřála. Ale protože jsem se bála selhání. Že budu špatná máma. Že Honza uteče. Že všichni budou mít pravdu.
Ale neodešel. Naopak. Zůstal. Našel si práci, přerušil školu, a první peníze šly ne na nové boty nebo telefon, ale na dětskou postýlku z bazaru. Na plenky. Na přebalovací pult, který složil sám a na kterém se u toho popálil o horkou žárovku.
Přátelé se odmlčeli
Zatímco vrstevníci chodili na večírky, cestovali a hledali „sami sebe“, my hledali akční nabídky na sunar a řešili, jak přejít na látkové pleny, abychom ušetřili.
Mnoho lidí nám přestalo psát. Ne snad ze zlé vůle – ale protože jsme najednou mluvili jiným jazykem. Jazykem nevyspání, rodičovského strachu, koliky, prvních krůčků.
Ale objevili jsme jiné přátele. Mladý pár z vedlejšího bytu, který měl dcerku o dva měsíce starší. Společně jsme zvládali první Vánoce, první horečku, první výlet s kočárkem do deště.
Svatba přišla až potom
Brali jsme se až, když byl Matyášovi rok a půl. Neměli jsme peníze na nic velkého. Pronajali jsme si salónek v malém penzionu a na místo svatebních darů jsme od hostů dostávali plínky a skleničky s příkrmy. Byl to ten nejdojemnější den našeho života.
Máma ten den plakala. A nebyla sama.
Budoucnost přišla. A jiná, než čekali
Honzovi se časem podařilo dokončit vysokou školu. Já studovala dálkově při mateřské a po večerech dělala grafiku na zakázku. Šetřili jsme každou korunu. Až jsme si jednou mohli dovolit vlastní malý byt.
Lidé, kteří nám před lety říkali „Zničíte si život“, nám teď říkají, že obdivují naši rodinu. Že závidí, jak jsme sehraní. Jak jsme všechno zvládli. A někteří z nich si teprve dnes, po třicítce, zakládají rodiny – s obavami, které jsme my už dávno prožili a přežili.
Ne, nebylo to snadné
Byli noci, kdy jsme se hádali, protože jsme byli unavení. Měsíce, kdy jsme počítali doslova každou stokorunu. Ale nikdy jsme neztratili to nejdůležitější – vědomí, že jsme v tom spolu.
Matyáš je dnes druhák. Má skvělý smysl pro humor, miluje lego a každé ráno nás budí slovy: „Jste nejlepší rodiče na světě.“ A my víme, že ten náš risk, to naše „nezodpovědné rozhodnutí“, bylo to nejlepší, co jsme v životě udělali.
Láska není o věku
Dnes už vím, že rodičovství není o tom, kolik vám je. Ale o tom, kolik máte ochoty dát. Kolik v sobě najdete lásky, obětavosti a odvahy jít proti očekáváním.
A když se občas někdo zeptá: „A nelitujete, že jste do toho šli tak mladí?“ jen se usměju.
Ne. Nelitujeme ani minutu.
