Článek
Dům, který jsem si navrhl téměř celý sám, vznikal postupně – nejprve v hlavě, pak na papíře, a nakonec z cihel, dřeva a hodně neobvyklých rozhodnutí. Měl šikmou střechu pokrytou zelení, asymetrická okna, a fasádu s kombinací surového betonu, cortenu a recyklovaného dřeva. Nezavděčil by se všem, ale mně se líbil. Líbila se mi jeho hravost, jeho nespoutanost. Nebyl to showroom. Byl to domov.
Když jsem pozval pár známých na kolaudaci, reakce byly většinou zdvořilé, někdy nadšené, někdy opatrně nechápavé. Ale jeden z hostů si nebral servítky – architekt, známý přes jednoho kamaráda. Specializoval se na developerské projekty, bílé minimalistické kostky s obrovskými francouzskými okny a luxusním vizuálem.
Při pohledu na můj dům se ušklíbl a řekl: „Tohle je… zajímavé. Ale víš, působí to dost… nevkusně. Moc prvků, žádný řád. Esteticky nečitelné. Asi bych to osobně nenavrhoval. Ale pokud ti to vyhovuje…“
Ten tón mě bodl. Ne proto, že bych čekal chválu, ale protože to pronesl tak suverénně – jako kdyby existoval jediný správný způsob, jak dům může vypadat. Jako kdyby moje volby nebyly odrazem vkusu, ale chybou, kterou on – vyškolený profesionál – musí laskavě přehlédnout.
Nepřel jsem se. Jen jsem se usmál a řekl, že originalita je často nepochopená.
A čas plynul.
Můj dům se začal objevovat na Instagramu. Ne kvůli mně – kamarádka fotografka u mě nafotila sérii portrétů, které sdílela a označila lokalitu. Lidé se ptali, co je to za stavbu. Někdo to označil za „architektonickou punkovou vilu“. Jiný napsal, že takhle si představuje dům budoucnosti – funkční, osobní a svobodný.
O pár měsíců později jsem si čistě náhodou všiml jednoho návrhu na stránkách jistého developerského studia. Hned mi bylo povědomé to zvláštní okno v kuchyni, které jsem si sám vymyslel – s výhledem do zelené střechy a odklápěcí deskou, která sloužila jako lavice. Byla tam i podobná kombinace cortenu a dřeva. A dokonce i ta asymetrická předsazená stěna se zeleným pásmem. Nešlo o kopii, samozřejmě. Ale ten rukopis byl příliš podobný, než aby to byla náhoda.
A kdo byl autorem? Ano – ten samý architekt, který se mi před rokem smál.
Projekt měl název „Re-definice suburbie“ a byl prezentován jako „progresivní reakce na uniformitu moderní zástavby“. Získal uznání v soutěži a – jak jsem se později dozvěděl – developer mu za návrh zaplatil milionový honorář.
Mohl jsem být naštvaný. Mohl jsem psát stížnosti, dělat scény, snažit se dokázat, že mě „vykradl“. Ale neudělal jsem to. Protože víte co?
Já v tom domě bydlím. Každý den otevírám ta „nevkusná“ okna, sedím u stolu uprostřed divoké geometrie a cítím se doma. Ten projekt mu přinesl peníze. Mně přinesl pocit, že jsem o krok napřed – a že originalita, i když zpočátku nepochopená, nakonec vždycky pronikne na povrch.
Ať si říká kdo chce co chce – někdy právě to, co je nejvíc jiné, se stane inspirací pro ostatní.
A jak říkala moje babička:
„Nejprve tě zesměšní, pak tě okopírují.“
