Článek
Mlčenlivý, uzavřený, přesto v něm bylo něco hluboce citlivého. Po smrti rodičů jsme zůstali jen my dva – a i když jsme se nevídali často, věděli jsme, že ten druhý tam někde je. Na telefonu. Na dosah. Jistota, že nejsme sami.
Když mi zavolali z nemocnice, že Tomáš zemřel, nebyla jsem připravená. Věděla jsem, že byl dlouhodobě nemocný, ale nedal mi nikdy pocítit, že se blíží konec. Po pohřbu mi notář předal dopis a starý, ošoupaný kufr.
„Tohle chtěl, abyste měla vy. Je to osobní.“
Kufr byl těžší, než vypadal. Nejdřív jsem si myslela, že v něm budou jen fotky, staré zápisky nebo nějaké věci z dětství. Ale když jsem ho otevřela, bylo tam jen pár drobností – sešit, obálka s mými dětskými výkresy… A pak jsem zahlédla krabičku s USB flashkou. Vedle ní byl lístek: „Poslechni si to, až budeš sama.“
Trvalo mi tři dny, než jsem se k tomu odhodlala. Sedla jsem si k notebooku, zapojila USB a klikla na jediný soubor s názvem „Pro Janu“.
Z reproduktorů se ozval jeho hlas. Tichý, trochu chraplavý. Ne jako bratr, kterého jsem znala. Ale jako muž, který dlouho nosil něco na srdci.
„Ahoj ségro… Jestli tohle posloucháš, znamená to, že už jsem pryč. A že nadešel čas, abys věděla něco, co jsem ti celý život tajil.“
Zatajila jsem dech. Hlas pokračoval.
„Celý náš život jsi věřila, že naši rodiče zemřeli při autonehodě. Tak to stálo v papírech, tak nám to řekli příbuzní. Jenže… ono to nebylo tak jednoduché. Táta nebyl jen obyčejný řidič kamionu. V minulosti pracoval u vojenské rozvědky. A něco věděl. Něco, co neměl.“
Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže.
„Nechci tě zatěžovat detaily, ale to, co se stalo, nebyla nehoda. Někdo se postaral, aby zmizeli. A mě – mě tehdy poslali pryč. Byl jsem s nimi v autě, ale přežil jsem. Jenže jsem to nikomu neřekl. Dlouho jsem byl pod ochranou. Pak mě adoptovali příbuzní. Tobě to nikdy neřekli.“
Srdce mi bušilo. Nevěděla jsem, co je šokující víc – že smrt rodičů byla násilná, nebo že Tomáš to celou dobu věděl.
„Proč jsem ti to nikdy neřekl? Protože jsem tě chtěl chránit. Celý život jsem tě chránil. Ale věci se daly do pohybu. Mám pocit, že mi zbývá málo času – a nechci, abys žila ve lži. V kufru najdeš složku se jmény. Nechoď po těch stopách, pokud nemusíš. Ale jestli někdy budeš chtít vědět víc – víš, kde začít.“
Zůstala jsem sedět v tichu. V kufru byla stará obálka. Otevřela jsem ji. Uvnitř pár fotek, kopie dokumentů, náčrtek. Vše vypadalo, jako by to patřilo do nějakého špionážního románu. Ale bylo to skutečné. A najednou i moje.
Nevím, jestli někdy najdu odvahu jít po tom, co bratr naznačil. Jestli chci odpovědi, nebo mi stačí vědět, že jsem celý život žila vedle člověka, který toho zažil mnohem víc, než se kdy svěřil.
Ale jedno vím jistě:
Kufr, který mi odkázal, nebyl jen plný starých věcí. Byl to klíč. K minulosti. K pravdě. A možná i k něčemu, co ještě čeká.
