Článek
Začalo to jako láska, co jiného. On klidný, tichý, „poctivý chlap“. Já živější, komunikativní. Přitahovaly nás naše rozdíly – aspoň ze začátku.
Po čase se ale ukázalo, že klidný neznamená jen nehádat se. Znamenalo to i:
– nemluvit,
– nic neřešit,
– a hlavně: nezapojovat se.
Víkendy byly jeho. A ryby.
Sobota ráno: „Jedeme na výlet?“
„Ne, miláčku, ryby.“
Neděle odpoledne: „Přijede máma?“
„Nevím, jsem na rybách.“
Z ryb se stala výmluva.
A pak i způsob života.
Přes týden práce, večer gauč. Víkend – rybník.
A já? Sama.
Sama s nákupy, sama s rodinou, sama s pocitem, že něco tady nehraje.
Nechtěla jsem být hysterka.
Zkoušela jsem to chápat. Ryby ho prý uklidňovaly. Prý potřebuje „vypnout“.
Jenže co když je vypnutý pořád?
Co když jsem já jediná, kdo se snaží udržet vztah nad vodou, zatímco on chytá kapry?
Zlom přišel v době, kdy jsem měla narozeniny. Kulaté.
Plánovala jsem oslavu.
Pozvánky, dort, přátelé… A on?
Řekl mi: „Hele, já už jsem slíbil Karlovi výpravu na štiku. To nepočká.“
Ne, tohle nebyla drobnost.
Tohle byl signál.
Sedla jsem si. Udělala si seznam pro a proti.
Našla jsem víc důvodů odejít než zůstat.
A místo dárku jsem si nadělila rozchod.
Zabalil si věci. Prý to čekal. Prý „ví, že to poslední dobou nebylo ono.“
Bez slz, bez hádek, bez emocí.
Přesně jako on celý život.
Dnes má opravdu klídek.
A já mám klid taky.
Ne ten rybářský.
Ale ten duševní.
Když jsem naposledy viděla jeho profil na Facebooku, byl u rybníka.
Usmíval se.
Pod fotkou stálo:
„Konečně pohoda. Jen já a voda.“
A víš co?
Já mu to přeju.
On má ryby.
A já mám život.
