Článek
Věřím v logiku, vědu, náhody. Když moje šestiletá dcera Eliška začala kreslit stále ten samý dům – se zvláštní věží, dřevěnými okenicemi a žlutými dveřmi – myslela jsem si, že ho někde viděla. V pohádce, možná v knížce. Byla to jen dětská fantazie. Ale když ho nakreslila podesáté, pořád stejně, se stejnými detaily a s tím zvláštním stromem napravo, začala jsem přemýšlet.
„Kde jsi ten dům viděla, zlatíčko?“ zeptala jsem se jednou odpoledne.
Eliška jen pokrčila rameny a řekla: „Já nevím. Je tady.“ A ukázala na hlavu.
Přiznám se, zamrazilo mě. Ale dál jsem to neřešila. Prostě sen, představa. Možná spojení z různých obrázků. Jenže to neskončilo. Kresby se množily. A dům v nich byl pořád detailnější. Tentokrát přibyl červený zvonek u dveří a cedulka s nápisem „Vila Pod lípou“.
To už jsem zbystřila. Ten název byl příliš konkrétní. Začala jsem googlit. Vila Pod lípou. Nic. Pak jsem zkusila kombinace: „vila pod lípou Česko“, „dům se jménem Pod lípou“, „penzion pod lípou“. A nakonec – při hledání místa na víkendový výlet – jsem narazila na web s fotkami malého penzionu v jižních Čechách.
A tam byl.
Ten dům.
Se vším – žlutými dveřmi, věží, dokonce i s lípou vpravo.
Srdce mi vynechalo. Zavolala jsem tam okamžitě a rezervovala pokoj. Neřekla jsem nic víc, jen že přijedeme s dcerou na víkend.
Eliška byla cestou neklidná, ale ne jako dítě, které se těší. Spíš jako někdo, kdo tuší, že se blíží k něčemu důležitému. Když jsme vystoupily z auta, ztuhla. A pak tiše řekla: „To je on.“
„Jak to víš?“ šeptla jsem.
„Já tu byla,“ odpověděla prostě. „Když jsem byla jiná.“
Ta slova mi rezonovala v hlavě celý večer. Personál penzionu byl milý, ale obyčejný. Starší paní na recepci se zeptala, proč jsme si vybraly zrovna tohle místo. Nevěděla jsem, co odpovědět.
Další den jsme se šly projít po okolí. Eliška vedla. Jako by věděla, kam jde. Zamířila ke starému hřbitovu. A pak se zastavila. Před jedním hrobem. Dlaň jí sklouzla po mosazném nápisu.
„Tady ležela. Tady jsem ji měla ráda,“ zašeptala.
Na náhrobku stálo jméno: Klára Mašková. Narozena 1925. Zemřela 1932.
Elišce je šest.
Sedla si na lavičku opodál a tiše si kreslila. Další obrázek. Tentokrát dívku v bílých šatech, jak sedí na schodech před vilou. A vedle ní – její matka.
Neříkám, že věřím na minulé životy. Ale od toho víkendu vím, že některé věci se vymykají rozumu. A že dětská kresba někdy není jen výplod fantazie.
Někdy je to vzpomínka.
