Článek
Všechno bylo nové, vonělo čerstvou malbou, a krabice s nápisy jako kuchyň, dětský pokoj, ložnice se pomalu vybalovaly. Půda zatím zůstávala neprozkoumaná. Až do jednoho deštivého víkendu.
Můj muž byl s dětmi u jeho rodičů, já zůstala doma a rozhodla se trochu uklidit. Vylezla jsem na půdu s baterkou a hrnkem čaje. Dřevěná podlaha tam vrzala, prach se vznášel ve vzduchu a vůně starého dřeva byla cítit ve všem.
V rohu, pod starou dekou, jsem našla dřevěnou krabici. Uvnitř byly běžné věci – staré noviny, dopisy, zrezivělý otvírák na konzervy… a foťák. Poctivý analogový fotoaparát značky Praktica. Můj děda měl podobný.
Zvědavost mi nedala. Otevřela jsem zadní víko – byl tam film. Nevyvolaný. V té chvíli mě napadlo, že bych ho mohla nechat vyvolat. Možná to budou snímky z doby, kdy dům vlastnila předchozí rodina. Nebo ještě ta před nimi.
Zajela jsem do jediné fotolaboratoře v okolí, která ještě dělá klasický kinofilm. Paní za pultem se na mě usmála. „Tohle je stará věc,“ řekla, když si foťák prohlížela. „Ale ještě to půjde. Stavte se za týden.“
Týden jsem na to nemyslela. Bylo to jen zpestření, malá záhada. Ale když jsem si balíček se snímky přebírala, cítila jsem zvláštní nervozitu. Možná jsem podvědomě čekala něco jiného. Nebo jsem jen nechtěla být zklamaná.
Doma jsem fotografie rozložila na kuchyňský stůl. První snímky byly běžné: stará kuchyně, jak vypadala před rekonstrukcí. Zahrada, než v ní přibyly stromy. Nějaká žena u plotny, muž sekající trávu. Klasika.
Ale čím blíž jsem byla ke konci série, tím zvláštnější byl můj pocit. Posledních pár snímků totiž ukazovalo interiér, který vypadal přesně jako náš současný obývák. Se stejnou pohovkou, stejnými závěsy. Stejnou poličkou, kterou jsme přidělali teprve před týdnem. To už nedávalo smysl.
Zarazila jsem se u úplně poslední fotografie. Cítila jsem, jak mi v zádech přeběhl mráz.
Na snímku byl náš obývák. Zcela jistě. Ale seděl v něm někdo. Osoba, kterou jsem nikdy neviděla. Mladá žena. Dlouhé vlasy, světlé džíny, bílý svetr. Nedívala se do objektivu, spíš jakoby právě vstávala z gauče. Výraz mezi úlekem a údivem.
Nebylo to rozmazané, nebyl to odraz, nebyl to trik světla.
Byl to záběr, který někdo pořídil, aniž bychom o tom věděli. V našem domě. V naší nové domácnosti.
Zavřela jsem album a pokusila se to vysvětlit. Možná je to shoda. Možná si předchozí majitelé zařídili pokoj úplně stejně. Možná jsme koupili starý gauč, který tu byl odjakživa. Možná…
Ale ne. Ten detail na polici. Ten malý rámeček s fotkou našich dětí – byl vidět i na tom snímku.
Někdo byl u nás. Vyfotil ženu, kterou neznáme. Nebo byla ta žena fotograf? Anebo – a to byla ta nejděsivější možnost – někdo nás sleduje. A do foťáku dal poslední vzkaz, který měl zůstat schovaný. Než ho někdo najde.
Zavolala jsem na policii. Provedli domovní prohlídku, záznamy, ptali se sousedů. Nikdo si ničeho nevšiml. Dům byl údajně dlouho prázdný. Ale jeden policista, starší pán, se mi pak bokem zeptal:
„Ten foťák, co jste našla… nemáte ho ještě?“
„Ano, doma.“
„Podívejte se do něj znovu. Někdy to nejsou jen fotky, co zůstane po lidech, co odešli.“
Nevěděla jsem, co tím myslel. Ale když jsem se vrátila domů, foťák už jsem nenašla.
Dodnes nevím, kdo ta žena byla. A proč byla v našem obýváku. Ale od té doby zamykáme. I půdu. A občas, když přicházím domů a odemykám dveře, se mi zdá, že za závěsem někdo stál. A odešel, jen vteřinu předtím, než jsem přišla.
