Článek
Vracela jsem se z práce, ve sluchátkách mi hrála klidná hudba, těšila jsem se na večer s knihou a sklenkou vína. A pak mi zavibroval mobil.
Podívala jsem se na displej. Neznámé číslo. Rozklikla jsem zprávu a četla:
„Promiň, mami.“
Zůstala jsem stát uprostřed chodníku. Mozek mi chvíli zpracovával, co vlastně čtu. Okamžitě jsem přemýšlela – chyba v čísle? Nějaký omyl? Ale ten tón… bylo v tom něco tak zoufalého, že se mi sevřel žaludek.
Zprávu jsem nekomentovala, neodepisovala. Ale ještě ten večer jsem o tom přemýšlela. A další den taky.
Proč zrovna „mami“? A proč „promiň“?
V hlavě mi běžely různé scénáře. Možná šlo o dítě, které se pokouší omluvit vlastní matce. Možná někdo na útěku. Možná někdo v ohrožení. Možná jen spam. Ale ať už jsem si říkala cokoli, pocit, že to nemám ignorovat, sílil.
Po třech dnech jsem se rozhodla napsat zpět:
„Kdo jsi? Myslím, že jsi poslal/a zprávu špatné osobě.“
Přišla odpověď téměř okamžitě:
„Opravdu…? A nejsi… Eva?“
Zamrazilo mě. Eva. Moje druhé jméno. Tím mě úplně vyvedl z míry. V občance ho mám, ale běžně ho nikdo nepoužívá.
„Jsem Eva. Ale nikoho neoslovuji ‚mami‘. Myslím, že se pleteš.“
Tentokrát odpověď trvala. A pak přišla:
„Je to možné. Omlouvám se. Už je asi pozdě.“
Ten večer jsem nemohla usnout. Nešlo mi to z hlavy. Něco mi říkalo, že tohle není náhoda. A tak jsem se začetla do historie svého mobilního čísla. Mám ho přidělené jen dva roky. Co když ho přede mnou měl někdo jiný?
Po krátkém pátrání jsem zjistila, že číslo dříve patřilo jisté Ivaně K. Při zadání jejího jména do vyhledávače jsem narazila na pár zmínek – mimo jiné i na starý blog. Na něm byla jediná fotografie: žena s dívkou. Pod ní podpis: „Moje největší chyba a zároveň největší dar. Eliška.“
Ztuhla jsem. Eliška.
To jméno mi přišlo známé – bylo na konci toho telefonního čísla. Eliška, která zřejmě napsala omylem mně, zprávu určenou své matce, Ivaně. A ta už zřejmě to číslo neměla. Možná ani nežila.
Uvědomila jsem si, že dívka, která mi napsala, možná jen chtěla zavolat mámě. Možná hledala odpuštění. A místo toho narazila na cizí ženu, která to celé otevřela jako kapitolu z cizí knihy.
Napsala jsem poslední zprávu:
„Možná nejsi na správném čísle, ale možná sis ho našla, protože jsi potřebovala, aby tě někdo slyšel. A já tě slyším.“
Odpověď nikdy nepřišla.
Ale ten pocit – že člověk může být na chvíli někomu cizímu bezpečným místem – ten ve mně zůstal.
Od té doby už neberu anonymní zprávy jako obtěžování. Beru je jako možná volání někoho, kdo prostě jen chce být slyšen.
