Článek
První roli v českém filmu získala díky své kráse
V Československu snad nebyl ve druhé polovině dvacátých let minulého století žádný návštěvník biografu, který by neznal slavnou herečku skrývající se pod tajemným jménem Bronislava Livia. Za její mimořádnou popularitou stála kromě talentu a schopnosti prosadit se v tehdy již vysoce konkurenčním filmovém průmyslu hlavně nevšední krása, které dominovaly výrazné oči a v té době velmi módní zvlněné mikádo. O mimořádné přitažlivosti Bronislavy Livie svědčí i fakt, že si v dobovém tisku vysloužila přezdívky jako roztomilá krasavice či žena-vamp, a ve spojení s její osobností se objevovala například i slova elegantní nebo dokonce pikantní.
Byl to právě vzhled, který jí v roce 1921 zajistil vůbec první roli v českém filmu. V němé veselohře s názvem Děvčata, vdávejte se! získala na základě výhry v soutěži krásy pořádané filmovou společností příležitost ztvárnit postavu továrníkovy dcery Slávky Malínské, která se u dědečka v Luhačovicích zamilovala do hudebního skladatele Horáka v podání Karla Lamače. Snímek, který se bohužel do dnešní doby již nedochoval, odstartoval úspěšnou hereckou kariéru Bronislavy Livie, která patřila příštích několik let mezi naše největší filmové hvězdy. Na fotografii níže je zachycena vlevo po boku Anny Ondrákové, se kterou natočila v roce 1923 veselohru Únos bankéře Fuxe.
Svůj nový domov našla v Praze
Bronislava Livia budila zájem veřejnosti mimo jiné i svým původem, který v sobě skrýval trochu tajemství a vůně cizích krajů. Oblíbená herečka totiž nebyla Češkou a v Praze se poprvé objevila teprve počátkem dvacátých let. Narodila se 18. listopadu 1901 jako Bronislava Mauerová až v dalekém Japonsku. Přestože svým neobyčejným zevnějškem a podmanivým pohledem skutečně působila téměř exoticky, orientální kořeny neměla. Podle článku uveřejněném v roce 1928 v periodiku Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách pocházeli hereččini rodiče z Německa a Polska. Za to, že přišla na svět v ostrovním státě na východě Asie, mohl její německý otec, který zde toho času pracoval v místní ocelárně.
Po návratu rodiny do Evropy žila Bronislava Livia v Německu, Maďarsku a Rumunsku. Během jedné cesty do Německa se náhodně zastavila v Praze, kterou si prý natolik zamilovala, že se tam zanedlouho vrátila s touhou prorazit zde jako filmová herečka. Konkurence tenkrát byla opravdu veliká. Jak ve svých pamětech zmiňuje režisér Václav Wasserman, který stál u samotného zrodu české kinematografie, o filmování snila po první světové válce snad všechna mladá děvčata. To vedlo ke vzniku mnoha filmových škol a nejrůznějších kurzů, které však byly často pochybné kvality a jejich jediným cílem se stalo vydělat co nejvíc peněz na dívkách, co se svým typem většinou před kameru ani nehodily, přesto naivně doufaly v hvězdnou kariéru a slávu, kterou viděly u svých hereckých idolů.
Pražské kino Lucerna je nejstarším stále fungujícím biografem u nás. Stejně jako v počátcích kinematografie, i dnes sem diváci chodí, aby viděli své oblíbené herce. Před sto lety obdivovali třeba Bronislavu Livii. Některé její snímky měly v Lucerně dokonce premiéru
Stala se jednou z nejpopulárnějších hereček v Československu
Bronislava Livia patřila k hrstce hereček, které se v českém filmu dokázaly prosadit. Ostatně, co se týče práce před kamerou, nebyla po příjezdu do Prahy úplně bez zkušeností. S natáčením začala už během svého dřívějšího pobytu v Budapešti. Jak v roce 1928 prozradil Zpravodaj Zemského svazu kinamatografů v Čechách, v Maďarsku dokonce spolupracovala s tamějším významným režisérem Kertészem, který se později v USA přejmenoval na Michaela Curtize a za režii ikonického amerického snímku Casablanca si vysloužil zlatou sošku Oscara. Pro změnu jména se v začátku své filmové dráhy rozhodla také Bronislava Livia. Pseudonym Livia si přitom nevybrala náhodně. Jmenoval se tak prý její bývalý snoubenec, kterým byl jistý rumunský kapitán. Ze svatby sice nakonec sešlo, Bronislava se však rozhodla ponechat si snoubencovo příjmení jako své umělecké jméno.
Po svém českém filmovém debutu v komedii Děvčata, vdávejte se! si Bronislava Livia zahrála mnoho dalších, převážně dramatických rolí nejrůznějších osudových žen a svůdných krásek. Na stříbrném plátně se proměnila v tanečnici, herečku, modelku, zpěvačku nebo třeba v dcerušku z lepší rodiny. V roce 1921 Bronislava natočila kromě svého prvního českého filmu ještě několik dalších, z nichž hned dva byly adaptací znamých literárních děl. V dramatu Kříž u potoka podle námětu spisovatelky Karoliny Světlé se Bronislava Livia ujala úlohy Mařičky, milenky hlavního mužského hrdiny Štěpána Potockého, kterého představoval herec Hugo Svoboda. S ním se Bronislava ve stejném roce setkala před kamerou i ve snímku Cikáni podle románu Karla Hynka Máchy.
Celý rok 1921 byl pro Bronislavu Livii pracovně úspěšný. Část léta strávila na Slovensku, kde získala roli dcery hraběte Révaye v prvním filmovém zpracování příběhu slovenského národního hrdiny Juraje Jánošíka, jehož představitel Theodor Pištěk u nás patřil k nejčastěji obsazovaným hercům meziválečného období. O realizaci díla se zasloužila skupina Slováků, kteří odešli za lepším životem do Spojených států amerických. Jejich společnost Tatra Film Corporation vznikla za účelem točit filmy v bývalé domovině. Režie se ujal Jaroslav Siakeľ, emigrant, který spolu s dalšími členy štábu přijel z Ameriky. Jeho němý a titulky opatřený Jánošík ve své době na území Československa dosáhl tržeb neuvěřitelných 19 milionů korun a dnes je právem považován za filmový klenot slovenské kinematografie.
Filmový plakát k slovensko-americkému snímku Jánošík z roku 1921, ve kterém si tehdy dvacetiletá Bronislava Livia zahrála dceru hraběte Révaye. Snímek byl uveden také ve Spojených státech amerických, ovšem kvůli nízkému rozpočtu nebyl opatřen anglickými titulky a promítal se pouze pro komunitu slovenských emigrantů
S filmovým Švejkem Karlem Nollem zářila nejen ve filmu, ale i v reklamě
Bronislava Livia šla během dvacátých let z role do role. Díky své slávě tak dostala i nabídku stát se tváří reklamy luxusního pražského salonu krásy Jindřišky Lavecké, který kromě moderních kosmetických služeb nabízel i vlastní řadu pečujících krémů a masek, parfémy, pudry a podobně. Dámský časopis Hvězda například v jednom ze svých čísel z roku 1927 uveřejnil reklamní medailonek, v němž Bronislava Livia po boku dalších známých osobností doporučovala zkrášlující výrobky paní Lavecké. Ve společnosti několika okouzlujících umělkyň se ve zmíněné reklamě na salon krásy objevili překvapivě i herci Vlasta Burian, Ferenc Futurista a Karel Noll, první filmový představitel Haškova Švejka.
Podle vzpomínek režiséra Václava Wassermana byl Karel Noll svého času vůbec nejslavnějším hercem nejen v Čechách, ale i v Evropě. Mezinárodní popularitu mu přinesl právě snímek Karla Lamače Dobrý voják Švejk z roku 1926, a je tedy docela možné, že za našimi hranicemi nebylo ani jméno Bronislavy Livie tak úplně neznámé, jelikož také ona si v úspěšném němém Švejkovi zahrála, a to dokonce dvojroli- paní Kákonyiovou a o něco známější Katy Wendlerovou, nevěrnou manželku obchodníka s chmelem, která se usadila v bytě Švejkova pána, nadporučíka Lukáše.
V roli ženy, která podvádí svého muže, se Bronislava Livia divákům kin představila i o rok později v umělecky vysoce ceněném snímku němé éry Batalion. Drama režiséra Přemysla Pražského vypráví příběh tragického konce váženého českého poslance a advokáta, který kvůli manželčině nevěře spadl na úplné dno lidské společnosti a zemřel jako chudý alkoholik. Film vznikl podle povídky Josefa Haise-Týneckého, který se inspiroval skutečným životním osudem doktora Františka Uhra. Bronislava Livia se v úloze advokátovy nevěrné manželky Zdenky opět představila jako opravdová femme fatale, kvůli které jsou muži schopni zničit dokonce i sami sebe.
Písničkář Karel Hašler v roli doktora Uhra, kterého nevěra manželky Zdenky v podání Bronislavy Livie srazila na dno
Zahrála si i v prvním českém velkofilmu
Protože se některé ze snímků, v nichž Bronislava Livia zazářila, do dnešních dnů buď nedochovaly, anebo se v televizi reprízují jen zřídka či vůbec, je její jméno pro většinu současných diváků neznámé. Příležitost připomenout si jednu z nejkrásnějších hereček českého filmu nabídl pořad České televize Reportéři ČT odvysílaný 15. dubna 2013, v jehož třetí reportáži s názvem Dávný velkofilm našla v babiččině sklepě je možné zhlédnout ukázky ze špionážního dramatu Krásná vyzvědačka, jehož původní kopie byly považovány za ztracené. Ve sklepě babiččina domu je však nalezla vnučka Josefa Adlera, autora románové předlohy filmu.
V prvním československém velkofilmu natočeném v roce 1927 Bronislava Livia v hlavní roli špionky Hermíny Krausové dokázala, že si přezdívku žena-vamp zasloužila zcela oprávněně. Zmíněnou reportáž z pořadu Reportéři ČT s ukázkami z filmu lze vidět také samostatně na webu ČT 24 ve videu uprostřed článku, který se věnuje právě Krásné vyzvědačce a překvapujícímu nálezu původní necenzurované kopie snímku. Pro přesměrování na celý díl pořadu Reportéři ČT nebo na článek obsahující video se zmiňovanou reportáží můžete kliknout na příslušné zvýrazněné texty výše a sami tak zhodnotit půvaby a herecké umění Bronislavy Livie.
Její hereckou kariéru ukončil zvukový film
Filmová dráha Bronislavy Livie byla oslnivá, ale poměrně krátká. Trvala jen okolo deseti let. Jejím posledním filmem u nás bylo melodrama Utrpení šedé sestry, které mělo premiéru koncem listopadu 1930. V československo-rakouském snímku si zahrála snoubenku leteckého důstojníka Silvu Mauerovou. Rolí ženy, nesoucí stejné příjmení, s jakým se ona sama narodila, se Bronislava Livia definitivně rozloučila s československou kinematografií. Na scénu totiž vtrhl nový zvukový film, který ze dne na den ukončil kariéru nejen jí, ale i mnohým jejím kolegům.
Jak vzpomínal Václav Wasserman, ještě nedávno zbožňovaní herci doplatili na zvuk. Ti dříve první byli najednou poslední. Hra očí a gesta ustoupily konverzaci a umění mluveného slova, a ne každý z představitelů němé filmové éry ho ovládal. Na vině často bývala i jazyková bariéra, jako právě v případě Bronislavy Livie. Svým původem Němka měla i přes léta strávená v Československu s českou řečí potíže. Zpravodaj Zemského svazu kinamatografů v Čechách sice její češtinu v roce 1928 popisoval jako roztomilou a originální, na další působení před kamerou to však v nové době, kdy začal dominovat zvukový film, nestačilo. A stejně jako na většinu herců němých filmů, také na bývalou velkou hvězdu Bronislavu Livii se brzy zapomnělo.
Po válce zmizela z Československa a zemřela v zapomnění
Jaké byly další osudy ženy, o které ve své době zcela určitě snily zástupy mužů? V souvislosti s hereckou profesí se její jméno naposledy objevuje v roce 1932, kdy získala roli Mariky v polském snímku nesoucí název Rycerze mroku, kde si zahrála vedle Poláka Toma Brezy, který o sedm let později tragicky zahynul během bojů při obléhání Varšavy. Podle informací z knihy Náš film vydané v roce 1985 se na začátku třicátých let kdysi slavná a vyhledávaná herečka rozhodla filmovou branži zcela opustit a stala se úřednicí. Po konci druhé světové války pak jako Němka odešla do Německa.
Přestože Bronislava Livia nebyla národností Češka, drtivou většinu svých filmů natočila v Československu a veřejnost ji i přes její původ považovala za českou herečku, jak dokazují i články v dobovém tisku, například v několika číslech časopisu Filmový kurýr z let 1924-1931, kde se o ní píše jako o přední české filmové herečce, jedné z našich nejkrásnějších hvězd, známé české filmové hvězdě, jedné z našich kino hvězd a podobně.
Bronislava Livia plně dostála své pověsti tajemné krásky, která jí kvůli exotickému místu narození a náhlému zjevení ve filmovém světě provázela už v době její největší popularity. Poválečný život někdejšího idolu stříbrného plátna totiž zůstává až do dnešních dnů veřejnosti neznámý.
Zdroje:
WASSERMAN, Václav. Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích. 1. vydání. Praha: Orbis, 1958.
BARTOŠEK, Luboš. Náš film: Kapitoly z dějin (1896-1945). 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1985.
Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách. Praha: Zemský svaz kinematografů v Čechách, 1928, roč. 8, č. 10-11.
Hvězda československých paní a dívek. Praha: Melantrich, 1927, roč. 32, č. 84.
