Článek
Exotický ostrov v Indonésii vypadá jako ráj, má však temnou minulost
Bangka je 11. největší ostrov Indonésie. Leží východně od Sumatry a od roku 2000 patří do indonéské provincie Bangka-Belitung. Žije zde okolo 1 milionu obyvatel, které tvoří převážně Malajci a Číňané. Ostrov proslul jako jedno z hlavních světových center produkce cínu, jehož těžba negativně ovlivňuje okolní přírodu, zemědělství, ale i bezpečnost místních. Opuštěné zatopené doly se totiž staly domovem krokodýlů, což v posledních letech vedlo ke zvýšenému počtu jejich útoků na lidi.
Ostrov Bangka leží v dnešní Indonésii jako součást její provincie Bangka-Belitung. Největším městem ostrova je Pangkalpinang, které je zároveň i hlavním městem celé provincie. Můžete v něm najít botanickou zahradu, mešitu, muzeum, ale i čínský chrám. V období druhé světové války ostrov okupavali Japonci, kteří na jedné ze zdejších pláží hromadně povraždili skupinu lidí, jejíž součástí byly i bezbranné australské zdravotní sestry
Navzdory zhoršení životního prostředí se na ostrově Bangka daří ve velkém pěstovat bílý pepř, kaučukovníky a palmy. Krajina je plná deštných lesů a mokřadů, ale i malebných pláží, které omývá Jihočínské a Jávské moře. Jednou z nich je i pláž Radji. Tiché šumění vln a klidný vánek nedává tušit, že se právě tady před více než 80 lety odehrál hrůzný masakr, který měli na svědomí vojáci japonské císařské armády, která během 2. světové války exotický ostrov okupovala.
Místo v bezpečí skončila na ostrově plném nepřátel
Když se Vivian Bullwinkelová rozhodla počatkem 40. let dobrovolně vstoupit do Australské armádní ošetřovatelské služby, měla už za sebou několik let praxe v nemocnicích v Hamiltonu a v Melbourne, kde pracovala na pozici zdravotnice. Rodačka z jihoaustralského města Kapunda poté jako 25letá armádní sestra odplula v září 1941 do Singapuru. Už po pár měsících se však musela kvůli postupujícím nepřátelským japonským jednotkám evakuovat.
Vivian Bullwinkelová se stala součástí Australské armádní ošetřovatelské služby v roce 1941. Tato rezervní jednotka australské armády vznikla na počátku 20. století a vyškolené civilní zdravotní sestry, které se do ní dobrovolně hlásily, se osvědčily už během první světové války
Krátce předtím, než město obsadili Japonci, se Vivian Bullwinkelová v únoru 1942 spolu s dalšími ošetřovatelkami a desítkami ostatních pasažérů nalodila na parník Vyner Brooke, který je měl dopravit do bezpečí. Na palubě se nacházelo mnoho raněných spojeneckých vojáků i civilistů, které tvořily převážně ženy a děti. Loď však brzy zaměřila japonská letadla a začala ji bombardovat. Vážně poškozený parník se začal potápět a koho nezabily bomby, ten se snažili zachránit pomocí člunů a vorů.
Vivian Bullwinkelová byla mezi přeživšími, kterým se podařilo dostat na pobřeží blízkého ostrova Bangka. Na jedné z jeho pláží pojmenované Radji se následně sešla skupina lidí, kteří pocházeli jak z potopené lodi Vyner Brooke, tak i z jiných bombardovaných lodí. Civilisté, námořníci, britští vojáci a sestry sloužící pod australskou armádou.
Protože ostrov už byl v té době v rukou Japonců, rozhodli se jim trosečníci vzdát. Důstojník z Vyner Brooke se vypravil do města Muntok na západním pobřeží ostrova, aby kontaktoval nejbližší japonskou posádku. Všechny civilní ženy a děti odešly na žádost profesně nejstarší sestry Irene Drummondové zanedlouho za ním. Ošetřovatelky na pláži zůstaly, protože nechtěly opustit raněné, kterých se okamžitě po vstupu na ostrov ujaly. Cítily to jako svou povinnost, na kterou nezapomněly ani přes všudypřítomné nebezpečí.
Čtveřice australských armádních sester, které během druhé světové války sloužily na území dnešní Indonésie. Vlevo sedí Vivian Bullwinkelová a vedle ní Irene Drummondová. Obě ženy patřily ke zdravotnicím, které se staly oběťmi masakru na ostrově Bangka. Vivian Bullwinkelová byla jedinou z 22 sester, která hromadnou popravu přežila
Nahnali je do moře a začali střílet
Odvaha 22 sester vyplavených na ostrově Bangka se většině z nich nakonec stala osudnou. Po několika hodinách od svého odchodu do Muntoku se lodní důstojník vrátil na pláž s asi 20 vojáky z 229. pěšího pluku japonské císařské armády, kteří nařídili všem mužům schopným chůze poodejít a seřadit se. Následně na ně Japonci začali střílet kulomety a ty, co střelbu přežili, poté spolu se zraněními vojáky ležícími na nosítách ubodali bajonety.
Stejně krutý konec čekal i na australské zdravotnice a 1 civilistku, kterým japonští vojáci poručili, aby šli do moře. Ženy musely vědět, že jdou na smrt, přesto se všechny chytily za ruce a s hlavou vztyčenou vstoupily do vln. Když byly téměř po pás ve vodě, Japonci je zezadu postříleli kulometem. Těla bezbranných obětí ležela nehybně na hladině a jejich vrazi si byli jistí, že popravu nemohla žádná z nich přežít. Ale mýlili se.
Přežila masakr i roky v zajateckých táborech
Vivian Bullwinkelová měla těžká zranění, ze střelby však jako zázrakem vyvázla živá. Předstírala, že je mrtvá, dokud vojáci neodešli, a pak se z posledních sil dostala na břeh a odplazila se do křoví, kde ztratila vědomí. Když se probudila, potkala britského vojáka Cecila Kinsleyho, který podobně jako ona zůstal po potopení lodi i následném masakru na pláži naživu. Dokonce i v situaci, kdy byla svědkem brutální vraždy svých přítelkyň a sama bojovala o život, zůstala Vivian věrná svému poslání. Těžce zraněného Kinsleyho ošetřovala až do chvíle, kdy jim kvůli hladu nezbývalo nic jiného, než se vzdát Japoncům.
Vivian Bullwinkelová na rozdíl od vojína Kinsleyho ve válce nezemřela. Až do jejího konce byla držena v zajateckých táborech na Sumatře, kde musela čelit strašným podmínkám, podvýživě a tropickým nemocem. Svědectví o tom, co se 16. února 1942 stalo na pláži Radji, podala po válce během Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ, který vyšetřoval japonské válečné zločince. Takzvaný Tokijský proces se konal přímo v budově ministerstva války v Tokiu a trval více než 2 roky.
Vivian Bullwinkelová po válce svědčila v takzvaném Tokijském procesu, který se konal mezi léty 1946- 1948. Jako jediná armádní sestra, která přežila masakr na ostrově Bangka, o něm podala před soudem svědectví. Po zbytek života se pak snažila uctívat památku zavražděných ošetřovatelek, které byly jejími kolegyněmi i přítelkyněmi
Vivian Bullwinkelová vystoupila z australské armády roce 1947. Zbytek svého života strávila jako ošetřovatelka. Téměř 20 let působila ve Fairfieldské nemocnici pro léčbu infekčních onemocnění ležící na předměstí Melbourne, která se od svého založení v roce 1904 zabývala léčbou a výzkumem chorob jako je spála, tyfus nebo cholera. V posledních letech před svým uzavřením v roce 1996 nemocnice sloužila především pacientům nakaženým virem HIV.
Až do smrti skrývala šokující tajemství
V 90. letech se Vivian Bullwinkelová vrátila na indonéský ostrov Bangka, aby se zúčastnila odhalení pomníku australským armádním sestrám. Bývalá ošetřovatelka tak opět stanula na místě, kde před desítkami let zahynulo krutou smrtí 21 jejích kolegyň. O tom, že utrpení zavražděných sester bylo mnohem větší, než veřejnost tušila, se celé dlouhé roky mlčelo.
Jak dnes potvrzují výzkumy historiků, většina sestřiček zastřelených na pláži Radji byla před popravou japonskými vojáky znásilněna. Důvodem, proč tuto informaci australská vláda držela v tajnosti, mohla být snaha uchránit truchlící rodiny obětí od další bolesti. Vláda zřejmě usoudila, že skutečná pravda o smrti žen by jejich pozůstalé ještě více traumatizovala. Znásilnění se navíc považovalo za hanbu, i to byla možná jedna z pohnutek, proč zůstal tento odporný zločin dlouhá léta nezveřejněný.
Sexuální násilí související s válečnými konflikty se děje i v současnosti, a stejně jako dříve, také nyní dosáhnou jeho oběti spravedlnosti jen zřídka. Podle mezinárodního hnutí usilujícího o dodržování lidských práv Amnesty International většina přeživších nikdy formálně neoznámí, co se jim stalo, ať už ze studu, strachu z odplaty nebo obav ze stigmatizace. Následky přitom bývají pro oběti zničující a celoživotní. Jak uvedla renomovaná australská historička Lynette Silverová, Vivian Bullwinkelovou toto smutné tajemství tížilo celý život.
Vivian Bullwinkelová, která jako jediná z 22 armádních sester přežila masakr na ostrově Bangka, zemřela v roce 2000 v Perthu ve věku 84 let. Na památku všech obětí tohoto válečného zločinu se od roku 2017 koná akce s názvem The Walk for Humanity. Každoročně se na pláži Radji sejdou příbuzní a potomci zavražděných, ale i úplně cizí lidé, kteří se chytnou za ruce a jdou společně do vody. Stejně jako ženy, tety, sestry, dcery a vnučky, které ve zdejších vlnách našly 16. února 1942 smrt.
Zdroje:
