Článek
Během útěku před Rudou armádou přišla o sestru
Současný název polského města Piła, které leží ve Velkopolském vojvodství na severozápadě země, byl schválen v roce 1946, kdy se navrátilo zpět Polsku. Od roku 1772 se pro nynější významné polské hospodářské a vzdělávací centrum používalo německé jméno Schneidemühl. V témže roce se totiž dnešní Piła stala součástí Pruského království a po 1. světové válce město zůstalo na německé straně hranice a většinu jeho obyvatel tvořili Němci.
Jednou z nich byla i Gabriele Köppová, která se v tehdejším Schneidemühlu narodila v roce 1929. Po vypuknutí 2. světové války patřilo dívčino rodiště ke klíčovým sídlům německého zbrojního průmyslu. Když se však válka chýlila ke konci, postupující Rudá armáda ho téměř srovnala se zemí. Právě ze strachu před blížícím se nepřítelem se koncem ledna 1945 Gabrielina matka rozhodla, že musí svou tehdy dospívající dceru i s její starší sestrou poslat z trosek města co nejrychleji pryč.
Polské město Piła bylo v lednu a únoru 1945 téměř celé zničeno a po konci války se muselo vybudovat od nuly. Dnes v něm žije okolo 70 000 lidí a je významným centrem regionu. V době narození Gabriele Köppové patřila Piła k Německu, a i přesto, že její obyvatelé byli z většiny Němci, zůstala důležitým sídlem polského kulturního života. V letech 1945-1946 čekal Němce, kteří zde zůstali, odsun. Město se následně opět navrátilo Polsku
Obě dívky tedy nasedly do nákladního vlaku a spolu s dalšími uprchlíky, kteří se obávali sovětské pomsty za otřesné válečné zločiny spáchané Němci, se snažily uniknout do bezpečí. Jejich útěk však zastavila palba tanků. Gabriele Köppové se díky drobné postavě podařilo na poslední chvíli proklouznout ze zničeného vlaku malým okénkem ven. Předtím, než dopadla do studené sněhové závěje, to bylo naposledy, co viděla svou sestru, která zůstala uvězněná ve vagonu. Od té doby už o ní Gabriele nikdy neslyšela.
Bylo jí pouhých 15 let, slitování se však nedočkala
Vyděšená dívka se spolu s dalšími přeživšími rozběhla k nedaleké vsi, ale její svoboda netrvala dlouho. Po krátkém skrývání ji objevili vojáci Rudé armády a následující 2 týdny se pro teprve 15letou Gabriele Köppovou proměnily v peklo. Při popisování hrůzných dní strávených v zajetí Sovětů zmínila i vzpomínku na okamžik, kdy se schovávala pod stolem v místnosti plné dospělých německých žen, které tam vojáci drželi pro své potěšení. „Těmi ženami opovrhuji,“ vyjádřila se o svých starších spoluvězeňkyních Gabriele po letech. Právě ony ji totiž tehdy vytáhly z jejího úkrytu a předhodily ji mužům v uniformách, kteří se práve sháněli po své další oběti.
„Byla jsem ještě dítě,“ vzpomínala Gabriele na nejhorší chvíle svého života. Po 14 dnech plných opakovaných znásilnění, utrpení a bolesti našla útočiště na nedaleké farmě, kde se mohla před vojáky skrýt. Se svou matkou se znovu shledala až po dlouhých 15 měsících v Hamburku. Přivítání však bylo z matčiny strany nečekaně chladné. Když se chtěla Gabriele Köppová matce svěřit s hrůzami, které během jejich odloučení musela prožít, ta jí řekla, ať o svém traumatu raději nemluví.
Traumatické vzpomínky ji pronásledovaly po zbytek života
Gabriele tedy mlčela. Zachovala se tak jako většina německých žen a dívek, které se na konci války staly obětí jednoho z největších případů masového sexuálního násilí novodobé historie. Právě proto dodnes nikdo přesně neví, kolik žen bylo na německém území vítěznými armádami krátce před a po pádu třetí říše znásilněno. Studie odborníků obecně uvádějí, že mohlo jít o stovky tisíc až neuvěřitelné 2 miliony obětí.
Gabriele Köppová padla do rukou Rudé armády, jejíž vojáci podle sovětské válečné zpravodajky Natalye Gesseové páchali během svého tažení Německem sexuální násilí na Němkách mezi 8-80 lety. Často je hnala pomsta za německou invazi, která stála životy milionů Sovětů, a ženy nepřítele se pro ně staly pouhou válečnou kořistí. Hromadného znásilňování obyvatelek Německa se však nedopoustěla jen Rudá armáda, ale i ostatní spojenecké armády, když vstoupily na německou půdu.
Mnoho těchto činů skončilo smrtí žen nebo členů jejich rodin, kteří se je snažili před násilnými vojáky bránit. Některé přeživší oběti se nezřídka uchylovaly k sebevraždě či zemřely na následky neodborných domácích potratů. Na ostatní čekalo doživotní trauma, které se často přenášelo do dalších generací. Ani Gabriele Köppová se z událostí prožitých na konci války nikdy úplně nevzpamatovala. Až do smrti ji trápily noční můry a také nikdy nedokázala navázat milostný vztah s mužem. „Stejně bych nic necítila. Sexualita pro mě znamená jen násilí,“ tvrdila.
Svůj příběh zveřejnila až ve stáří
Gabriele Köppová se podobně jako tisíce dalších žen v Německu, které potkal stejný osud jako ji, musela vypořádat nejen s traumatem ze samotného znásilnění, ale také se snahou udržet čin v tajnosti, jak si přála její rodina. Protože s nejbližšími se nemohla o svou bolest podělit, rozhodla se mrazivé vzpomínky na 2 týdny, které navždy změnily celý její další život, psát na papír. Právě tyto poznámky se později staly základem autobiografie, která byla poprvé publikovaná v roce 1992.
Mnohem větší pozornosti se však dostalo až jejímu přepracovanému vydání z roku 2010. Téhož roku Gabriele Köppová ve svých 81 letech zemřela. Navzdory těžkému dospívání poznamenanému krutou válečnou zkušeností s doživotními následky dokázala vystudovat fyziku, ze které dokonce v roce 1966 získala doktorát. Ve svém oboru zůstala aktivní až do vysokého stáří.
Gabrielina kniha popisující její zážitky z posledních měsíců 2. světové války, která byla mimo jiné přeložena i do češtiny pod názvem Proč jsem jen byla dívka?, se stala vůbec prvním dílem napsaným pod skutečným jménem oběti hromadného znásilňování na německém území po vstupu spojeneckých armád do země a Gabriele Köppová patřila k prvním znásilněným ženám, které o tomto sexuálním násilí veřejně promluvily.
Gabriele Köppová zveřejnila svou zpověď knižně jako první oběť hromadného znásilňování na území dobytého Německa pod svým skutečným jménem. Už v 50. letech však vyšla anonymně autobiografie Žena v Berlíně, která popisuje autorčino znásilnění během okupace německého hlavního města Rudou armádou. Identita novinářky Marty Hillersové, která knihu napsala, byla odhalena až po její smrti. Tématu masového sexuálního násilí v Německu v roce 1945 se věnuje například i britský vojenský historik Antony Beevor, který je autorem bestselleru z roku 2002 s názvem 1945 - pád Berlína. Kniha v Rusku vyvolala kontroverze kvůli popisovaným zločinům, které měla páchat Ruda armáda na německém civilním obyvatelstvu
Ženy a děti jsou dodnes největšími oběťmi válek
Od konce 2. světové války uplynulo už více než 80 let, přesto děsivou zkušenost, kterou tehdy prožila Gabriele Köppová a tisíce, statisíce a možná i miliony dalších obětí, rozhodně nepatří minulosti, ale denně ji zažívají ženy a dívky i dnes. Hrozivá situace je nyní například v africkém Súdánu, kde se znásilnění využívá jako vojenská taktika. A ušetřeny ho nejsou ani nejmenší děti. Jak uvádí šokující zpráva mezinárodní organizace UNICEF z roku 2025, byly zde dokonce zaznamenány sexuální útoky i na kojence.
Podle Organizace spojených národů počet případů sexuálního násilí souvisejícího s válečnými konflikty dokonce roste. Jen v roce 2025 se celosvětově jednalo až o 10 000 incidentů. Toto číslo však bohužel neodráží krutou realitu, protože většina obětí čin neohlásí. Ať už ze studu nebo strachu z pomsty či stigmatu. Tedy z těch samých důvodů, proč kdysi mlčela i Gabriele Köppová.
Zdroje:
