Článek
Šel do světa
Budoucí polární cestovatel a dobrodruh se narodil v roce 1868 v Zábřehu jako Jan Welzl. Ve městě mezi Šumperkem a Mohelnicí pracoval jeho otec jako kloboučnický tovaryš. Jelikož však brzy po synově narození zemřel, měla se chlapcova matka co otáčet, aby rodinu uživila. Jan jí však dlouho na krku viset nezůstal a už ve svých šestnácti letech se vydal do světa. Předtím se učil na zámečníka, ale víc než poctivé řemeslo ho přitahovalo dobrodružství.
Pořád na sever!
Cesta ho zavála až na Balkán, ale dlouho tam nezůstal. S krátkou zastávkou doma odešel zcestovalý mladý muž do Hamburku, kde našel práci na zámořském parníku. Tam dělal, co bylo zrovna potřeba - od topiče po pomocnou sílu v kuchyni. Pracovní příležitost viděl i ve stavbě transsibiřské magistrály, kterou pomáhal budovat. Dostal se až na jeden ze studených Novosibiřských ostrovů, kde je průměrná teplota v lednu kolem - 30 stupňů Celsia. Souostroví v Severním ledovém oceánu, které dnes patří Rusku, je domovem lišek, sobů i ledních medvědů. Poprvé bylo objeveno v roce 1712 a dodnes tu můžete potkat lovce kožešin. Stejně jako před lety, kdy jedním z nich byl i moravský rodák Jan Welzl.
Eskymácký náčelník, lovec kožešin i polární pošťák
Při svých cestách zavítal i na Aljašku. Eskymáci mu říkali ,,Pojídač medvědů“. Jan Eskymo Welzl se k domorodým obyvatelům choval přátelsky a s úctou. Možná proto si ho prý zvolili svým náčelníkem. Dobrodruh z Moravy daleko na severu, v zemi ledu a sněhu, lovil medvědy a obchodoval s jejich kožešinami. Jeden čas také se smečkou psů rozvážel po Arktidě poštu. Život v polární krajině miloval a přál si tu zůstat už navždy, ale americké úřady byly jiného názoru.
Jeho příběh lidi zaujal
Když se Jan Eskymo Welzl ocitl po ztroskotání své lodi bez dokladů, byl vyhoštěn zpět do Evropy a na konci dvacátých let opět spatřil svůj rodný Zábřeh. Dobrodružství, která na svých cestách zažil, se stala předmětem zájmu mnoha lidí a Jan Eskymo Welzl o nich ochotně vyprávěl na přednáškách po okolních městech. Jeho neuvěřitelný příběh zaujal i redaktory Lidových novin, kteří polárníka pozvali do Prahy a z jeho vyprávění sepsali několik cestopisných knih. I když tu byl slavný a obdivovaný, v Československu Welzl zůstat nechtěl.
Má svou sochu i festival
Jeho cesta vedla opět na sever. Nejdál se dostal na kanadsko-americkou hranici do města Dawson. Zde, několik set kilometrů od polárního kruhu, se Jan Eskymo Welzl nechal zaměstnat u železniční a paroplavební společnosti. A v Dawsonu už zůstal. Po zranění zad už totiž mohl o dalších cestách jen snít. Zbytek života prožil jako samotář pobírající státní podporu. Společnost mu dělal jen jeho pes a svou cestovatelskou vášeň vyměnil za snahu sestavit perpetum mobile. Muž, který prožil tolik dobrodružství, jako málokdo, zemřel v roce 1948 ve věku osmdesáti let daleko od domova v Dawsonu, kde je i pohřben. V rodném Zábřehu ale na svého významného obyvatele nezapomněli. Stojí tu jeho socha, pojmenovali po něm ulici, má svou vlastní expozici ve zdejším muzeu, a dokonce se na jeho počest pořádá každoroční festival.
