Článek
První roky života prožily v úkrytu
„Vzal mi mé tělo, protože to mohl udělat, ale nemohl mi vzít mou mysl,“ vzpomínala po letech Vera Kriegel Grossman na nejhorší chvíle svého života, kdy byla s celou rodinou během druhé světové války vězněna v koncentračním táboře Osvětim. Tam se stala v pouhých šesti letech předmětem lidských pokusů Josefa Mengeleho.
Srdcervoucí snímek dětí vězněných v Osvětimi, který byl pořízen krátce po jejich osvobození. Podle odhadů bylo do koncentračního tábora na jihozápadě Polska posláno přes 230 000 dětí. Mezi nimi i Vera Kriegel Grossman a její sestra Olga
Jedna z mála přeživších obětí sadistického doktora se narodila jako Věra Grossmanová do majetné rodiny velkostatkáře. Na svět přišla spolu se svým dvojčetem Olgou v roce 1938 v tehdejším Československu. Radost Grossmanových z narození hned dvou zdravých dcer najednou však netrvala dlouho.
Za několik měsíců totiž došlo k okupaci Československa Německou říší a dosud poklidný rodinný život v blahobytu vystřídal všudypřítomný strach. Vzrůstající nebezpečí spojené s jejím židovským původem nakonec rodinu donutilo opustit domov a skrýt se v podzemním úkrytu u známých. Po třech letech plných hladu a obav z prozrazení byli Grossmanovi objeveni nacisty, kteří je na jaře 1944 poslali do Osvětimi.
Smrt a utrpení viděly na každém kroku
Ještě předtím, než dívky poprvé vstoupily do tábora, který Němci zbudovali na území okupovaného Polska, byly svědky hrůzných scén, které měl na svědomí Hitlerův režim. V přeplněných vlacích mířících do Osvětimi se tísnilo tak velké množství lidí namačkaných na sebe, že ti, kteří po cestě zemřeli, i nadále pořád stáli mezi živými.
Další šokující zážitek čekal sestry hned po příjezdu na místo. Když vystupovaly ze špinavého dobytčího vagonu, musely šlapat po lidských tělech, která ležela přímo pod jejich nohama. „Chodili jsme po mrtvých lidech jako po schodech,“ popsala Vera Kriegel Grossman svůj vstup do tábora, kde lidský život neměl žádnou cenu.
Následná selekce nově příchozích vězňů na rampě byla posledním okamžikem, kdy vyděšené dívky viděly svého otce. Němci pravděpodobně usoudili, že už by kvůli pokročilému věku nebyl schopen těžké práce, a poslali ho rovnou do plynové komory. Věru a Olgu před stejně krutou smrtí zachránil zájem táborového lékaře Josefa Mengeleho o dvojčata, která využíval ke svým zvráceným výzkumům o dědičnosti.
V Osvětimi se staly součástí lidských experimentů
Německého doktora, který si za své činy vysloužil všeříkající přezdívku Anděl smrti, během selekce vězňů zaujaly oči obou sester, které se ani trochu nepodobaly světle modrým očím jejich matky. Právě tehdy se Mengele zřejmě rozhodl, že československá dvojčata využije při svých šílených experimentech, jejichž cílem měla být změna vrozené barvy očí.
Josef Mengele byl vícerčaty fascinován dávno předtím, než v květnu 1943 přišel do Osvětimi. Dříve působil jako asistent v Ústavu pro dědičnou biologii a rasovou hygienu ve Frankfurtu. V koncentračním táboře pak mohl beztrestně provádět své experimenty na stovkách uvězněných dětí, z nichž většina jeho řádění nepřežila.
Josef Mengele, který na fotografii stojí uprostřed, proslul svým zájmem o dvojčata. V Osvětimi na nich prováděl kruté pokusy jako součást svého výzkumu o dědičnosti. Mezi jeho děsivé experimenty měla patřit například také snaha změnit dětem přirozenou barvu očí. Toho chtěl zřejmě docílit i u Very Kriegel Grossman. V jeho laboratoři prý visely stovky lidských očí připíchnutých na zdi. „Bylo to jako sbírka motýlů,“ vzpomínala Vera po letech
Vera Kriegel Grossman a její sestra Olga patřily k hrstce dvojčat, která z Osvětimi vyvázla živá. Ovšem noční můry a vracející se vzpomínky na nelidské mučení je nepřestaly nikdy pronásledovat. První dny v táboře byly dívky drženy v malé dřevěné kleci a Josef Mengele jim pravidelně píchal bolestivé injekce s neznámou látkou do zad. Do těla jim také vpravoval bakterie způsobující silné infekce a následné vředy. Děti, co se staly předmětem těchto odporných pokusů, pak zpravidla trpěly vysokou horečkou, která často vyústila v jejich smrt.
Z rodného Československa po válce odešly
Dvojčata Grossmanova vysvobodila z osvětimského pekla až Rudá armáda, která do tábora dorazila 27. ledna 1945. Právě toto datum se pro Veru Kriegel Grossman stalo dnem jejích druhých narozenin. Z celé početné rodiny jí nezůstal kromě sestry a matky vůbec nikdo. Přes čtyřicet jejích příbuzných podlehlo nacistickému teroru.
Po konci války živořila matka s dcerami dva roky v Bratislavě, dokud je v roce 1947 nenavštívil britský rabín Solomon Schonfeld s nabídkou lepšího života v Anglii, kde založil několik židovských škol. Rabín Schonfeld zachránil během válečných let tisíce Židů, a ve své misi nepřestal ani po roce 1945, kdy cestoval po osvobozené Evropě a hledal židovské děti, kterým pomohl dostat se do Anglie a zajistil jim vzdělání.
Britský rabín Solomon Schonfeld studoval mimo jiné i na Slovensku. Vojenskou uniformu nosil během své cesty do Osvětimi a Bergen-Belsenu, kam odjel v roce 1946, aby pomohl s přesunem přeživších. V chaotické době po konci války chtěl působit jako důstojník. Za pomoc při záchraně obětí nacismu byl vládou Velké Británie posmrtně vyznamenán oceněním Britský hrdina holocaustu
Vera Kriegel Grossman i její sestra Olga po krátkém pobytu v irském Dublinu, kde se nejprve musely zotavit z několika let strádání, přijely pod ochranou Solomona Schonfelda do Londýna a začaly navštěvovat zdejší školu Avigdor High School, kterou jejich dobrodinec otevřel pro zachráněné židovské děti.
Sestry Grossmanovy svou matku neviděly celých šest let, co žily a studovaly ve Velké Británii. K jejich znovushledání došlo až v roce 1953, kdy se dívky za matkou přestěhovaly do Izraele, kam mezitím emigrovala. V Izraeli však na patnáctiletá dvojčata čekalo zklamání v podobě bídy, která byla důsledkem finančního krachu jejich otčíma. Nastalá situace je nakonec donutila zanechat studií a najít si zaměstnání, aby ze svého platu mohly podporovat nemocnou matku.
Přežila, aby mohla podat svědectví o hrůzách holocaustu
Věra Grossmanová se v Izraeli vdala a stala se Verou Kriegel Grossman. „Proč jsem zůstala naživu, abych mlčela? Ne, abych mluvila!“ Vera Kriegel Grossman se rozhodla, že o svém válečném traumatu nemůže mlčet, ale naopak je třeba, aby o něm veřejnost věděla. Protože budoucí generace nesmí zapomenout, jaké zlo dokáže zplodit lidská nenávist.
Bývalá osvětimská vězeňkyně našla své poslání v cestách po Evropě i Izraeli, kde se účastnila nejrůznějších přednášek a vzpomínkových programů, na nichž vyprávěla svůj pohnutý příběh. V roce 2021 se například zapojila do mezinárodní akce nesoucí název March of the Living, neboli Pochod živých. Každoroční asi tříkilometrová cesta v rámci komplexu někdejšího koncentračního tábora Osvětim, na kterou se od roku 1988 vydávají tisíce lidí z desítek zemí světa, je symbolem paměti, odolnosti a kontinuity. A také připomínkou milionů nevinných, kteří zahynuli během holocaustu.
Vera Kriegel Grossman je jedno ze 122 dětí, jejichž osud se dosud podařilo vypátrat neziskové organizaci CANDLES, která vznikla v 80. letech s cílem nalézt dvojčata, která přežila Mengeleho lidské pokusy. U jejího zrodu stála Eva Mozes Kor, která byla spolu se sestrou Miriam sama obětí nelidských experimentů nechvalně proslulého nacistického lékaře. Pod záštitou organizace CANDLES pak v roce 1995 otevřela v americkém Terre Haute také stejnojmenné muzeum a vzdělávací centrum, které osvětluje příběh holocaustu a jeho obětí.
I Vera Kriegel Grossman, jejíž dvojče Olga již nežije, je přesvědčená, že neustále připomínat tuto temnou část našich dějin má smysl. „Může se to stát kdekoliv. Nenávist se rodí z nevědomosti,“ tvrdí žena, která poznala, kam až může zajít zvůle a fanatismus, pokud se včas nezastaví.
Zdroje:
