Článek
Proti početné indiánské skupině neměli šanci
Bianca Babbová si právě hrála spolu se svými sourozenci před rodinnou usedlostí v texaské oblasti Wise County, když zdálky zpozorovala blížící se skupinu Komančů na koních. V těchto místech na samé hranici indiánského území nešlo o nic neobvyklého a konflikty mezi bílými osadníky a místními kmeny byly téměř na denním pořádku. Jak se matka dětí, kterou přivolal dětský křik, obávala, strach nahánějící válečníci neměli v úmyslu jen pokojně projet kolem jejich domu.
Skupina komančských bojovníků
Babbovi se živili farmařením a do těchto nebezpečných končin se před lety přistěhovali z Wisconsinu. Jejich dcera Bianca se narodila v srpnu 1856 v kansaském městečku Lecompton právě během dlouhé cesty, na jejímž konci chtěla rodina začít nový život. Vyrůstala vedle starších bratrů a o něco později přišla na svět i její mladší sestra Margery, které bylo v době přepadení srubu teprve několik měsíců. Onoho zářijového dne roku 1866 se v domácnosti nacházela ještě blízká rodinná přítelkyně Sarah Lusterová. Otec a jeho nejstarší syn se už před časem vydali na dalekou cestu za účelem obchodu s koňmi, takže bezbranné ženy a děti se pro Komanče staly velice snadnou kořistí.
Přežila, protože neplakala
Když indiáni vtrhli do chaty, smrtelně zranili Isabel Babbovou a skalpovali ji. Poté umírající ženu nechali svému osudu i s její nejmladší dcerou Margery, kterou držela v náručí. Desetiletou Biancu, čtrnáctiletého Theodora a mladou vdovu Sarah, která u Babbových vypomáhala, odvlekli pryč. Zajatci se svými únosci ujeli několik desítek kilometrů. Při krátké pauze na jídlo domorodí muži Sarah Lusterovou znásilnili, ale navzdory vyčerpání z dlouhé jízdy a trýznivého zacházení se jí s pomocí Theodora podařilo uprchnout.
Jakmile se o jejím zmizení asi čtyřicetičlenná skupina indiánů dozvěděla, chlapce krutě zbili a chtěli ho za jeho podíl na ženině útěku zabít. Postavili kolem něj hranici z větví a suché trávy, kterou se chystali zapálit. Ale Theodorovo hrdé chování, kdy neprosil o milost a statečně čekal na bolestivou smrt, nájezdníky ohromilo. Usoudili, že z dospívajícího chlapce by jednou mohl být dobrý válečník a nechali ho žít. Také Biance zachránil život její vzdor a odvaha. Během přepadení se totiž útočníkům ze všech sil bránila a neuronila při tom vůbec žádnou slzu. Neplakala ani tehdy, když viděla umírat vlastní matku, a tím si vysloužila respekt Komančů. Jak jí později svěřil jeden z mužů, kdyby tehdy propukla v pláč, bez slitování by ji zabili.
Stala se jednou z nich
Po několika dnech Bianca dorazila do komančského tábora ležícího na území dnešní Oklahomy a od svého bratra byla oddělena. Unesenou dívku indiáni svěřili do rukou ovdovělé domorodé ženy Tekwashany, která se k mladičké cizince chovala jako k vlastní dceři. Bianca se brzy naučila kmenový jazyk a zapojila se do každodenních činností svých věznitelů, mezi nimiž zanedlouho zdomácněla. Na vlastní kůži zažila starobylé zvyky a rituály, které si původní obyvatelé Severní Ameriky předávali z generace na generaci. Díky své adoptivní komančské matce si osvojila spoustu nových dovedností, jako píchání uší nebo plavání. Tekwashana se také snažila ztmavit Biančiny světlé vlasy pomocí loje a dřevěného uhlí, aby tak skryla pravou identitu své bělošské chráněnky.
Otec obou ztracených sourozenců nikdy nepřestal své děti hledat a s pomocí místních hraničářů se mu v roce 1867 podařilo Biancu i Theodora vypátrat. Za jejich svobodu nabídl indiánům výkupné, které přijali a oba zajatce propustili. Přestože se k Biance chovali Komančové dobře, šla domů ráda, což nebývalo u indiánských zajatců vždy pravidlem. Někteří se s kmenem natolik sžili, že se zpět do civilizace už vracet nechtěli.
Svou komančskou adoptivní matku už nikdy neviděla
Ve svých 20 letech se Bianca provdala za geodeta Jeffersona Davise Bella, kterému porodila 7 dětí. Rodina se často stěhovala, což bylo přičítáno 7 měsícům, které unesená dcera osadníků strávila mezi Komanči. Pro ty se totiž stalo kočování z místa na místo typické. Bianca po svém návratu k příbuzným i nadále udržovala styk s adoptivním kmenem, ale se svou pěstounkou Tekwashanou se už do konce života nesetkala. Ve 20. letech sepsala rukopis svých memoárů a o životě uprostřed domorodých Američanů vedla několik rozhovorů s novináři.
Bianca Babbová vzpomínala na čas strávený u Komančů s nostalgií a tvrdila, že každý den se jí tenkrát zdál být svátkem. Zemřela 13. dubna 1950 v texaském městě Denton jako poslední komančská zajatkyně v požehnaném věku 93 let. Její paměti dnes představují vzácnou sondu do života a kultury jednoho z nejznámějších severoamerických indiánských kmenů, jehož členové prosluli jako obávaní válečníci, lovci bizonů i výborní jezdci.
Bianca Babbová ve stáří
Zdroje:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Koman%C4%8Dov%C3%A9
https://www.historynet.com/comanche-life-viewed-captive-eyes/
https://www.findagrave.com/memorial/16846088/bianca-bell
https://dentonrc.com/news/landmarks_and_legacies/comanche-captive-bianca-babb-bell-reintegrated-to-denton/article_59f0e55b-8e0a-567f-952b-8f84c513dc85.html
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Bianca_Babb
https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth101224/m1/53/
