Článek
„Vaše vlasy jsou… no, nemožné.“
Zamrkala jsem.
„Příliš jemné, bez objemu, lámou se. S tím prostě moc nevymyslíme.“
Seděla jsem v kadeřnickém křesle, obklopená zrcadly, světlem a vůní chemie. Byla to čtvrtá kadeřnice, kterou jsem za poslední dva roky zkusila. A i tahle se dívala na moje vlasy jako na problém, ne jako na materiál k práci.
Chtěla jsem změnu. Něco jednoduchého, krátkého, výrazného. Něco, co bych zvládala i bez fénu a natáček. Ukázala jsem fotku. „Tohle ne,“ řekla. „To by vám absolutně neslušelo. A stejně by vám to nedrželo tvar.“
Odcházela jsem s lehce zastřiženými konci, dvousetkorunovým šamponem a těžkou hlavou. Ne kvůli vlasům – kvůli pocitu, že něco není v pořádku.
Proč mám pocit, že bych měla vypadat jinak?
Proč pořád někomu vysvětluju, co si přeju – a on mi tvrdí, že to není možné?
Doma jsem se posadila před zrcadlo. Chvíli jsem jen koukala. A pak jsem z koupelnové skříňky vytáhla staré nůžky na nehty.
Ano. Obyčejné malé nůžky. Ne profesionální. Ani náhodou rovné.
Začala jsem pomalu, opatrně. Pramen po prameni. Můj obličej se postupně objevoval v jiném světle. Kontury, o kterých jsem nevěděla. Oči vynikly. Krk se opticky prodloužil.
Byla jsem to já – jen jiná. Vlastně víc „já“, než kdy dřív.
Trvalo to dvě hodiny. Nešlo o dokonalost. Šlo o to, že jsem poprvé v životě důvěřovala vlastnímu pohledu, ne cizímu názoru.
Druhý den jsem šla do práce. A pak na nákup. A pak jen tak po městě.
Během dvou dnů se mě čtyři ženy zeptaly, kdo mě stříhal. „To je super! Můžu se objednat taky?“
S úsměvem jsem odpověděla: „Stříhala jsem se sama.“
Reakce byla vždy stejná: překvapení, smích, uznání.
O měsíc později jsem šla kolem salonu, kde mě kdysi označili za „nemožnou“. Ve výloze byl plakát. „Nový letní sestřih – lehký, praktický, přirozený.“
A na něm? Modelka se střihem podezřele podobným tomu, který jsem si udělala sama.
Zvědavost mi nedala. Vešla jsem dovnitř, pozdravila. Kadeřnice mě poznala. Usmála se. A pak řekla:
„To je zajímavý střih, co jste teď nosila. Měla jste pravdu – těm vašim vlasům to fakt sedí.“
Od té doby už do salonů moc nechodím. Ne z trucu. Ale protože jsem si uvědomila, že některé věci znám o sobě lépe než kdokoliv jiný. Nejsou to jen vlasy. Je to přístup k sobě. Důvěra.
A hlavně – už nikdy nikomu nedovolím, aby mi tvrdil, že něco na mně je nemožné.
