Článek
Venku mrholilo, město bylo tiché a šedé. V tu chvíli mi zazvonil telefon.
Eva. Moje kamarádka z dětství.
Neozvala se roky. A teď se v jejím hlase ozýval zvláštní klid, téměř něha:
„Míšo, co kdybych tě pozvala na oběd? Jen my dvě. Jako dřív.“
Na okamžik jsem ztuhla.
Míšo?
Já se jmenuju Klára. Ale řekla jsem si – přeřekla se, určitě. Přesto jsem přijala.
Oběd se konal u ní doma, v rodinném domě na kraji města. Pamatuju si ten dům matně – hrávaly jsme si tam jako malé. Ale od té doby uplynulo dvacet let.
Když jsem dorazila, otevřela mi s úsměvem. Objala mě a řekla:
„Jsi pořád stejná, Míšo.“
Zaváhala jsem. „Já… víš, Klára.“
Pohlédla na mě s podivným soucitem. „No jistě, promiň. Klára.“ Ale neznělo to upřímně. Spíš jako… hrané divadlo.
V obýváku sedělo pět lidí. Starší pár – pravděpodobně její rodiče. Dvě ženy a jeden muž, přibližně v mém věku.
Všichni se na mě usmáli a téměř sborem pronesli:
„Ahoj, Míšo. Rádi tě zase vidíme.“
Zatuhla jsem. Zasmála se nejistě. „Omlouvám se, já… nejsem Míša.“
Eva rychle odpověděla: „Promiňte, zvyk. Klára. Samozřejmě.“ Ale v jejích očích problesklo něco, co jsem nedokázala pojmenovat.
Lítost? Očekávání?
Při obědě na mě neustále padaly pohledy. Nenápadné, ale cílené.
Mluvili o místech, kde jsem prý byla. Vzpomínali na zážitky, které si nepamatuju.
„Pamatuješ ten tábor u Lipna? Jak jsme tě vytahovali z vody?“
„A ta písnička, co jsi pořád zpívala, Míšo, tu bys měla znovu zazpívat.“
„Ty ses fakt nezměnila.“
Začalo mi být zle. Všechno bylo mírně posunuté, jako by se realita ohýbala kolem nějaké jiné verze mě.
Pokusila jsem se mluvit o své práci, o bytě, o příteli. Ale nikdo nereagoval. Místo toho mě dál oslovovali „Míšo“.
A pak jeden z nich – ten muž – položil otázku, která mi zastavila dech:
„Vzpomněla sis už, co se stalo v tom srpnu?“
„Jakém srpnu?“
Nikdo neodpověděl. Jen ticho. A oči, které najednou nevypadaly přátelsky, ale čekaly.
Na co?
Po obědě mi Eva navrhla, ať se na chvíli projdeme. Šly jsme mlčky lesem za domem, dokud nezastavila u starého altánu.
„Víš,“ řekla, „já vím, že je to těžké. Ale my jsme tě neztratili. Ty ses jen… ztratila sama v sobě.“
„Proč mi všichni říkáte Míšo?“ zašeptala jsem.
Povzdechla si. „Protože jsi Míša. Byla jsi. Než jsi… zapomněla. Než ses rozhodla být někdo jiný. Někdo, kdo všechno tohle vytěsnil.“
Chtěla jsem odejít. Utéct. Ale ona mě chytla za ruku.
Podala mi starou fotografii.
Já. A Eva. A ti lidé z oběda.
A vzadu napsáno:
„Míša. Léto 2005.“
Začalo mi být na omdlení. V hlavě se mi rozpadaly věty. Jako ozvěny jiného jména. Jiného léta. Jiného života.
Když jsem se vrátila domů, všechno mi připadalo cizí. Můj byt. Moje jméno na schránce. Fotky na poličce.
Začala jsem hledat dokumenty. Rodný list. Staré školy.
Všechno říkalo Klára. Ale najednou jsem si nebyla jistá, jestli je to pravda.
Někdy v noci si říkám: Co když je pravda na obou stranách? Co když jsem kdysi opravdu byla Míša, ale něco mě přimělo to všechno zapomenout – a začít znovu?
A teď si pro mě minulost přišla zpět.
Nenápadně. S talířem polévky a milými úsměvy.
