Článek
Říkejme jí třeba Andrea. Znaly jsme se roky. Bývaly jsme si blízké jako sestry, tedy když zrovna neměla potřebu mi „pomáhat se sebepoznáním“ formou kritiky v hezkém obalu.
„Já ti to říkám jen proto, že tě mám ráda.“
„Nezlob se, ale ty si fakt vybíráš samý mimoně.“
„Zase nějakej divnej intelektuál, co? A jak dlouho to vydrží tentokrát? Týden?“
Tohle všechno jsem od ní slyšela. Pravidelně. Pokaždé, když jsem se zmínila o někom, kdo mě zrovna zaujal. Někdo byl moc tichý, jiný moc hubený, další málo ambiciózní. Nikdy to nebylo „ono“. Ale co je to ono, to mi nikdy neřekla.
Zato její výběr byl… akční.
Manžel číslo jedna?
Charismatický obchodník. Taky chronický lhář a víkendový zmizík.
Po roce našla v jeho kapse prsten pro jinou ženu.
Manžel číslo dva?
„Zodpovědný programátor“, který nikdy nemluvil, zato výborně sledoval její telefon.
Skončilo to tichou dohodou a dvěma notebooky, které si navzájem rozbili.
Manžel číslo tři?
Osobní trenér. Milý, tělesně dokonalý, mentálně bohužel rozostřený.
Nevěrný se svou klientkou, o deset let mladší a bez alergie na rajčata. (Andrea rajčata nesnáší, ale kvůli němu je jedla. Láska má holt různé podoby.)
A u toho všeho mi dál tvrdila, že „já nemám štěstí na chlapy“.
Přitom to nikdy nebylo o štěstí.
Já si hledala lidi, se kterými mi bylo dobře. Možná ne vždy „na věky“, ale vždycky opravdově. Bez hry.
Ona hledala ideál. Vysoký, finančně zajištěný, vtipný, bez exekuce, nejlépe s břišáky. A jak se ukázalo – každý z těch břišáků měl i pořádné kostlivce ve skříni.
Pak přišla ta věta.
Seděly jsme u vína. Andrea byla po třetí návštěvě advokáta a třetí fázi rozvodu.
Já byla ve vztahu, který sice nebyl filmový, ale byl… klidný. Skutečný. Partner, se kterým jsme se večer smáli, sdíleli knížky, účty i starosti. Bez drama.
A Andrea se na mě podívala a řekla:
„Hele… možná jsi měla vždycky lepší vkus než já. Já jsem si vybírala obaly. Ty jsi koukala dovnitř.“
A tehdy jsem věděla, že se něco změnilo
Nevyhrála jsem. Nešlo o soutěž. Ale poprvé, za celé ty roky, jsem od ní slyšela něco, co znělo jako uznání.
A taky přiznání. Že člověk může být třikrát v bílých šatech, a přitom dál hledat to, co někdo jiný našel u kluka s ešusem a knihou Kunderových povídek.
Dnes?
Jsme pořád kamarádky. Ale s odstupem.
Naučila jsem se nenechávat si sáhnout na svůj vkus. Ani na intuici. Protože vím, že není špatný, jen jiný. A hlavně – že klid vedle normálního člověka má větší cenu než jiskry vedle někoho, kdo vám pak podpálí byt.
Závěr?
Ne vždycky ten, kdo nejvíc radí, ví, co dělá.
A ne vždycky ten, kdo vypadá, že neví, je mimo.
Možná jen vidí dál. A hlouběji.
