Článek
Zamumlala jsem něco nepublikovatelného a odmítla hovor. Byla jsem přesvědčená, že to byl omyl. Ale pak se to opakovalo. Další noc. A další. Vždy ve stejný čas.
Zpočátku jsem to ignorovala. Říkala jsem si, že někdo omylem vytáčí špatné číslo. Ale s každou další nocí to bylo těžší. Začala jsem si všímat, že po každém hovoru mám problém usnout. A že se začínám probouzet sama – minutu před tím, než telefon zazvoní.
Začínalo mě to děsit. Číslo bylo pokaždé stejné. Zkoušela jsem zpětné volání. Hluché. Psala jsem zprávy. Žádná odpověď.
A pak přišel čtrnáctý den.
To ráno jsem nevydržela a šla na policii. Vysvětlili mi, že pokud nejde o výhrůžky nebo zjevné nebezpečí, nemohou s tím nic dělat. Poradili mi, ať si číslo zablokuju. Jenže to jsem už zkusila. A i přes blokaci telefon vždy zazvonil – v 3:15.
Začala jsem pochybovat, jestli to není jen nějaká chyba systému. Nebo horší – jestli se něco neděje se mnou.
Na noc jsem začala telefon nechávat v jiné místnosti. Ale stejně jsem se budila. Každou noc. Ve stejný čas.
A pak… přišla noc, kdy jsem se rozhodla, že hovor přijmu. Položila jsem telefon vedle polštáře, nechala zapnutý záznamník a čekala.
3:15. Zazvonění. Přijala jsem hovor.
Ticho.
„Haló?“ zašeptala jsem.
A tehdy jsem uslyšela hlas. Dětský.
„Mami?“
Ztuhla jsem.
Nemám děti.
Hovor se přerušil. Seděla jsem na posteli, ruce se mi třásly. Nahrávku jsem si přehrála několikrát. Ten hlas byl skutečný. Nezdál se mi.
Ráno jsem šla znovu na policii. S nahrávkou. Brali to o něco vážněji – přeposlali záznam technikům. Ale výsledky byly vágní: číslo nešlo jednoznačně dohledat. Zahraniční registr, přesměrování, anonymní routing.
Vypadalo to, jako by nikdo nechtěl, abych zjistila, kdo volá.
Začala jsem se vrtat v minulosti. V rodině, v historii domu, kde bydlím. A narazila jsem na detail, který mě donutil zastavit.
V mém bytě – ještě před rekonstrukcí – bydlela mladá žena. Podle článku v místních novinách zemřela při autonehodě. A měla čtyřletého syna, který zahynul s ní.
Stalo se to…
15. března. Ve 3:15 ráno.
Nemám důkaz, že to spolu souvisí. Možná se můj mozek snaží spojit body, které spolu nemají nic společného. Ale od chvíle, kdy jsem si tohle přečetla, hovor nepřišel.
Bylo ticho. První noc. Druhá. Týden. Měsíc.
A přesto se každou noc ve 3:15 probouzím.
Ne protože mi někdo volá.
Ale protože čekám. Jestli se ten hlas znovu ozve. Jestli mi ještě jednou řekne: „Mami?“
A někde v sobě doufám, že pokud ano… budu tentokrát umět odpovědět.
