Článek
Byl to deštivý čtvrtek. Ten typ odpoledne, kdy se všechno zdá těžší. Z okapů kapala voda, pes se schovával pod stolem a já jsem se po letech rozhodla vyklidit půdu v domě našich rodičů, který jsem zdědila. Byla jsem v něm sama – táta zemřel před třemi lety, máma o rok později. A moje sestra… No, ta odešla první. V devatenácti. Náraz do svodidel, náhlá smrt. Těžko o tom i dnes mluvit.
Na půdě bylo všechno, co jsme tam za mlada naházeli – staré vánoční ozdoby, šicí stroj po babičce, pár kufrů plných oblečení a nahrané kazety. A u stěny stál zaprášený přenosný radiomagnetofon. Přesně ten, na který jsme si s Markétou v pubertě nahrávaly vlastní pořady, vymyšlené písničky, rozhovory a zamilované vzkazy. Měla sen být jednou moderátorka v rádiu – a měla i talent. Znělka, intonace, hlas jako hedvábí.
Sedla jsem si na starý koberec, zasunula jednu kazetu do přehrávače a zapnula přístroj. Zazrnělo to. Chvilku ticho. Pak zavrzání hlavičky. A pak… její hlas.
„Ahoj, jsi naladěný na frekvenci 1995, tady je Markéta, tvoje oblíbená DJka. Dnes si povíme něco o tom, co je to osud. A jestli věříš, že všechno má svůj důvod.“
Ztuhla jsem.
Věděla jsem, že jsme si takhle hrávaly, ale ten konkrétní záznam jsem si nepamatovala. Ne tenhle tón. Ne tuhle kazetu. Hlas zněl jasně, čistě, skoro až… živě.
Zatajila jsem dech.
„Možná se někdy ztratíš. Možná budeš sedět sama na půdě a hledat, co dávno zmizelo. Ale nezapomeň, že některé věci se ti ozvou, když je nejmíň čekáš.“
A pak ticho. Stopka. Konec pásky. Magnetofon se zastavil.
Cítila jsem, jak se mi ježí kůže. V krku jsem měla knedlík a v očích slzy, které jsem nepozvala.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Byl to náš starý vtip? Hra na prorokyni budoucnosti? Nebo… Ne. Nechtěla jsem jít tou cestou. Byla to jen náhoda. Kazeta s náhodnou větou, která jen teď dává děsivý smysl.
Ale pak jsem zjistila, že ten přístroj neměl kazetu uvnitř.
Kontrolovala jsem to třikrát. Dvířka byla prázdná. Žádná páska. Nic. Vnitřek se ani netočil. A rádio? Byl vypnutý, anténa zlomená.
A přesto jsem slyšela její hlas. A ten záznam nikde nebyl.
Snažila jsem se to vysvětlit racionálně. Halucinace? Stres? Únava? Možná. Jenže pak se začaly dít další věci.
V kuchyni se samy od sebe spustily hodiny s kukačkou, které byly už roky nefunkční. Na stěně se znovu roztočil visací fotorámeček s naší společnou fotkou – tak, jak to dělával vítr, když jsme otevřely okno. Ale žádný vítr nebyl.
A pak přišla noc. První sen s Markétou po víc než deseti letech.
Stály jsme spolu u autobusové zastávky. Měla na sobě červenou bundu, jakou nosila ve třeťáku. Usmívala se. Držela v ruce diktafon a řekla:
„Nezůstávej uvězněná. Život je dál. Ale občas se musíme ozvat zpátky.“
Ráno jsem šla znovu na půdu. Magnetofon byl otevřený, kazeta najednou uvnitř. Ale místo hlasu jen šum. Nahrávka jako by zmizela. Ať jsem to přetáčela jakkoliv, už se nikdy neozvala.
Ale ten okamžik – těch několik vět – mi něco vrátily.
Ne víru v duchy. Ne v záhrobí. Ale víru v to, že láska má způsob, jak se ozvat. A že některé hlasy se neztratí. Jen čekají na správný okamžik.
