Článek
Ne nový – jen něco levného, co přežije pár měsíců. Můj starý se rozbil, a do výplaty daleko. Našla jsem inzerát v místní skupině: „Funkční mobil, plně smazaný, 900 Kč.“
Domluvili jsme se, předání na benzince. Starší muž, nenápadný, působil mile.
„Všechno smazané, fakt,“ řekl.
Věřila jsem mu.
Doma jsem telefon zapnula, nastavila účet, projela pár základních funkcí. Všechno vypadalo v pořádku.
Až později večer jsem si všimla, že v galerii se něco zvláštního načítá.
Byla tam složka s názvem „DCIM/1_old“ – schovaná, ne úplně přístupná na první pohled.
Rozklikla jsem ji.
Bylo tam přes čtyřicet fotek.
Všechny rozmazané, focené z různých úhlů.
A všechny… z mého bytu.
Zpočátku jsem si to nechtěla připustit.
„To je hloupost,“ říkala jsem si. „Někdo měl stejný gauč. Podobné závěsy. Náhoda.“
Ale pak jsem našla fotku, kde bylo moje jméno – na hrnku na stole.
A další, kde byl obraz, který jsem malovala v osmnácti.
To už nebyla náhoda.
To bylo moje.
Zpanikařila jsem. Zavřela jsem mobil, vypnula ho, sedla si na postel. A pak mě napadla ta nejděsivější myšlenka:
Kdy ty fotky vznikly?
A kdo je fotil?
Telefon byl starší, ale fotky vypadaly nově. Stejné záclony, koberec, dekorace, které jsem koupila teprve před měsícem.
To znamenalo, že někdo u mě doma byl.
S tímto telefonem.
A pak mi ho prodal.
Zkusila jsem zavolat na číslo, přes které jsme se domlouvali. Bylo už nedostupné.
Profil na Facebooku smazaný.
Jméno? Běžné, žádná stopa.
Prohlížela jsem fotky znovu. A na jedné jsem uviděla sama sebe.
Rozmazaná postava v zrcadle na chodbě. Záda, ale poznala jsem svůj kabát.
To znamenalo jen jedno:
Ty fotky vznikly, když jsem byla doma.
Nahlásila jsem to na policii. Sepsali zápis, telefon si nechali, ale řekli mi, že šance najít viníka je malá.
Žádné otisky, žádné GPS.
Jen podivná série fotek a tvář, kterou jsem si stihla zapamatovat jen matně.
Dnes už mám nový telefon. Bez galerií s cizíma očima.
Ale stejně se večer dívám na zámky dvakrát.
A zrcadla se trochu bojím.
Naučila jsem se jednu věc:
Nikdy nekupuj nic, co už mělo oči.