Článek
Snídaně, obědy, večeře. Píšete nákupní seznamy, taháte tašky, strávíte půl soboty u plotny. A pak vám někdo – den za dnem, rok za rokem – řekne:
– „Tohle je suchý.“
– „Tohle je přesolený.“
– „Tohle je divný.“
– „Tvoje svíčková chutná jako školní jídelna v roce 1992.“
A pak si vezme třetí porci. Samozřejmě. Bez poděkování.
Takový byl můj manžel. Mistr pasivně-agresivního kulinářského teroru. Nikdy mi nezapomněl připomenout, že „jeho máma dělala španělské ptáčky jinak“ a že „v restauraci to měli lepší“.
Nejdřív jsem se snažila. Skutečně snažila. Kupovala jsem bylinky, zkoušela nové recepty, četla foodblogy. On mezitím seděl u televize a říkal: „To trvá tak dlouho?“ nebo „Na co jsi to zase utratila pět set?“
Uběhlo patnáct let. Patnáct let vaření, poslouchání a vnitřního křiku. A pak to prasklo.
Ne kvůli jídlu. Ironicky, kvůli nové kolegyni z účtárny, co mu rozuměla a „smála se jeho vtipům“. Odešel. S kufrem, lednicí plnou hotových jídel a sebevědomím muže, který právě unikl z kuchyňského pracovního tábora.
Řekl mi:
„Bude mi líp. Všechno si zvládnu sám. A konečně si dám něco, co chutná normálně.“
Dva měsíce ticho.
Třetí měsíc – první SMS:
„Neznáš náhodou recept na tu tvoji čočku se slaninou?“
Neodpověděla jsem.
Za týden:
„Koupil jsem halušky v prášku a rozpadly se mi. Dělala jsi to nějak speciálně?“
Stále žádná odpověď.
A pak telefonát. Dlouhý, prosebný, o tom, že „mu ty pizzy lezou krkem“, že „přibral pět kilo“ a že „ani instantní nudle už nechutnají jako dřív“.
Mimochodem – ještě před půl rokem mi říkal, že moje lasagne jsou „těžké na žaludek“.
Takže co udělala silná, nezávislá žena?
Uvařila jsem čočku. Přesně tu jeho oblíbenou.
Nalila ji do plastové krabičky.
Položila na ni lísteček: „Příště si to ohřej v mikrovlnce na 700 W. A sněz to mlčky.“
A poslala po jeho bratrovi.
S úsměvem.
(Vrátit jsem ho ale nechala za dveřmi.)
Od té doby vařím dál. Pro sebe. Pro kamarády. Pro děti, když přijdou. Bez tlaku. Bez komentářů. Občas si dám jen chleba s máslem a čaj. Občas vařím hodinu. Někdy nic. Protože můžu. Protože mi nikdo nestojí za zády s připomínkami.
A jeho?
Naposledy mi psal, že mu shořela pizza, protože „zapomněl, že se nedává do plastu“. A že prý mu chybím. Ale hlavně… „chybí mu moje jídlo“.
Tím je všechno řečeno.
Neříkám, že jsem dokonalá kuchařka. Ale rozhodně lepší než mražená šunková pizza za 49,90.
A někdy… někdy je to všechno, co potřebuju vědět.
