Článek
Věděla jsem jen jedno — že mě fascinují lidé. Jejich myšlenky, bolesti, ticho mezi slovy. Bavilo mě naslouchat. Číst mezi řádky. Být oporou.
Moje máma to ale viděla jinak.
„Psychologie? To tě neuživí,“ říkala rázně. „Když už chceš něco s lidmi, běž na práva. Tam máš jistotu. Prestiž. A otevře ti to dveře.“
Byla jsem vychovaná k poslušnosti. V naší rodině se moc nediskutovalo. Tak jsem podala přihlášku na práva. Dostala se. A nastoupila.
První semestr jsem to brala jako výzvu. Druhý jako trest. Třetí jsem se probouzela s úzkostí. Žaludek sevřený, když jsem otevřela učebnici obchodního práva. Měla jsem pocit, že zrazuju samu sebe.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem seděla v učebně a profesor mluvil o insolvenčních řízeních. Kolem mě lidé horlivě psali poznámky. A já se dívala z okna a věděla, že tohle není můj život. Že tady nejsem doma.
Odpoledne jsem zavolala mámě. Hlas se mi třásl.
„Mami, já už to nedám. Já to nechci dělat.“
Dlouhé ticho. Pak chladná odpověď:
„Tak co budeš dělat? Sedět doma? Přestat studovat? Co o tobě řeknou lidi?“
A já jsem zavěsila. Poprvé v životě jsem přerušila rozhovor. Poprvé jsem si vybrala sama sebe.
Přestoupila jsem na psychologii. Na první přednášce jsem se cítila jako člověk, který po dlouhé zimě konečně dýchá. Všechno mi dávalo smysl. Diagnostika. Terapie. Rozhovory. Studovala jsem s vášní, která mě samotnou překvapila.
Máma se mnou skoro rok nemluvila. Když jsme se viděly, konverzace byly krátké a plné napětí. Měla pocit, že jsem ji zklamala. Že jsem zradila její představy.
Ale já jsem věděla, že jsem si konečně našla vlastní cestu.
Roky plynuly. Dodělala jsem magistra. Začala jsem pracovat v poradně. Později jsem si otevřela soukromou praxi. Byla jsem unavená, ale šťastná. Konečně jsem žila podle sebe.
A pak jednoho dne máma zazvonila u mých dveří. Bez ohlášení. V ruce držela květinu a oči měla zarudlé.
„Můžu si s tebou promluvit?“ zeptala se.
Seděly jsme naproti sobě. A ona najednou — žena, která nikdy nepřiznala slabost — začala mluvit o věcech, které roky dusila. O strachu, osamění, o své mámě, která ji nikdy nepodpořila. A nakonec dodala:
„Nikdy jsem ti neřekla, jak moc tě obdivuju. A jak moc mě mrzí, že jsem tě nutila být někým jiným.“
Brečely jsme obě.
Dnes za mnou máma chodí pravidelně. Ne jako klientka. Jako máma, která pochopila, že dcera má vlastní cestu. A že někdy právě ta „nepraktická“ rozhodnutí vedou k největší síle.
Říká, že jí pomáhám víc, než kdo kdy dokázal. A já vím, že to všechno mělo smysl.
