Článek
Vozil mě na kole, učil mě plavat, objímal mě, když jsem brečela. Nikdy jsem neměla důvod si myslet, že není můj biologický otec. A máma to celé roky nijak nezpochybnila.
Až když mi bylo osmadvacet a plánovala jsem svatbu, máma si se mnou sedla a řekla, že musí něco říct. Byla nervózní. Dlouho chodila kolem horké kaše, až nakonec řekla: „Víš, tvůj táta… vlastně není tvůj biologický otec.“
Nejdřív jsem nechápala. Myslela jsem, že si dělá legraci, že to je nějaký špatný vtip. Ale nebyl. Řekla mi, že když mi byly tři měsíce, můj „táta“ přišel do jejího života a rozhodl se, že mě bude vychovávat jako vlastní. Biologický otec o mně prý věděl, ale nikdy neprojevil zájem. „Chtěla jsem tě ochránit,“ řekla tehdy máma. „A on tě měl rád. Pořád má.“
V hlavě mi vířily stovky otázek. Proč mi to neřekla dřív? Proč mi lhala? A kdo tedy je můj skutečný otec?
Nejdřív jsem byla naštvaná. Hodně. Připadalo mi, že celý můj život byl postavený na lži. Všechna ta dětská přání, dopisy „tatínkovi“ na Den otců, fotky, zážitky – najednou znejistěly. Ale pak jsem si uvědomila, že můj „nevlastní“ táta mi nikdy nedal pocítit, že by nebyl můj. Nikdy mě neodstrkoval. Vždycky tu byl. A to se nezmění tím, co říká DNA.
Ale zároveň jsem věděla, že chci znát pravdu. Kdo je ten muž, jehož krev mám v sobě? Co je to za část mě, kterou jsem nikdy nepoznala?
Trvalo mámě pár týdnů, než se odhodlala mi dát jeho jméno. Prý žije ve stejném městě, má rodinu. Dvě děti. Můj nevlastní bratr a sestra. V té chvíli mi došlo, že mám někde další rodinu – a oni o mně možná vůbec nevědí.
Napsala jsem mu dopis. Nechtěla jsem konfrontaci. Jen vědět, jestli je ochotný se sejít. Ozval se za tři dny. Setkání navrhl v kavárně na okraji města.
Bylo to zvláštní. Dva cizí lidé naproti sobě, a přesto spojení krví. Byl nervózní. Já taky. Ale když jsme si začali povídat, něco v nás povolilo. Řekl, že o mně věděl, ale že si tehdy s mojí mámou nerozuměli a že se rozhodli jít každý svou cestou. „Nikdy jsem si nemyslel, že tě ještě uvidím,“ řekl tiše.
Postupně jsme se vídali častěji. Pozval mě k sobě domů. Představil mě své ženě, která mě přijala překvapivě laskavě, i když šokovaně. A pak jeho děti – moji sourozenci. Nejdřív opatrně, ale nakonec přirozeně.
Dnes je to pět let od chvíle, kdy mi máma řekla pravdu. A já mám dvě rodiny. Dva otce – jednoho, který mě vychoval, a druhého, který mě zplodil. Dvě mámy, které spolu sice nikdy nemluvily, ale každá mi něco dala. A sourozence z obou stran, kteří mi dnes píšou k narozeninám.
Dlouho jsem měla pocit, že musím někam patřit. Že si musím vybrat, kam „doopravdy“ patřím. Ale už to tak nevnímám. Mám místo v obou rodinách. Protože láska se nedělí, láska se násobí.
A máma? Té jsem odpustila. Trvalo to, ale pochopila jsem, že tehdy dělala to, co považovala za nejlepší. Ne všechno bylo správné, ale její láska ke mně byla skutečná. A nakonec to byl právě její příběh, který mi otevřel dveře do nového – širšího – života.
