Článek
Říkala ji často. Když jsem si stěžovala, že spolužáci mají nové oblečení. Když jsem chtěla pomoc s úkolem, protože jsem mu nerozuměla. Když jsem brečela, že se cítím sama. „Musíš se naučit postarat sama o sebe. Jednou ti to pomůže.“
Tehdy jsem tomu říkala tvrdost. Dnes tomu říkám příprava.
A taky osud.
Byla jiná než ostatní mámy
Moje máma nebyla ten typ, co vás obejme, když přijdete domů s rozbitým kolenem. Nebo co vám koupí dort jen proto, že jste smutní. Ne. Moje máma byla přímá, racionální a často dost chladná. Měla těžké dětství a podle jejích slov jí „nikdo nic zadarmo nedal“. A tak mě vychovávala stejně.
Neměla jsem kapesné. Musela jsem si vydělat brigádami. Nedostala jsem peníze na autoškolu – prý si jí víc budu vážit, když si na ni našetřím. Nedala mi korunu na vysokou. „Když to opravdu chceš, najdeš si způsob.“
A já si vždycky našla.
Dostala jsem se na univerzitu. Chodila na směny do obchoďáku, abych měla na kolej. Naučila jsem se řešit všechno sama. Opravit pračku, jednat s úřady, přestěhovat se během dvou dnů. Zvládla jsem toho hodně. A pokaždé, když jsem chtěla mámě zavolat, že jsem zoufalá – řekla jsem si její větu. A zvládla to.
Nenáviděla jsem ji za to. Ale jen tehdy.
Když se začala ztrácet
První to byly zapomenuté věci. Klíče. PIN. Slova. Pak volání dvakrát denně s tou samou otázkou. Nakonec zabloudila cestou z obchodu, kde byla dvacet let.
Diagnóza? Alzheimer.
Stála jsem tam, v bílých zdech ordinace, a slyšela, jak se mi bortí celý svět. Máma, která byla vždy pevná, přímá a neotřesitelná – začala mizet. Pomalu. Po kouscích.
Zpočátku odmítala pomoc. Samozřejmě. Ona – hrdá, silná, nezávislá žena. „Zvládnu to,“ říkala. Ale nezvládala. Zapomínala jíst. Pustila plyn. Vyšla ven bez bot. A já jsem najednou neměla na výběr.
Musela jsem se postarat. O ženu, která mě celý život učila, ať se starám sama o sebe.
A tak se to otočilo
Dnes jsem ta, kdo jí připravuje jídlo. Kdo jí připomíná, jak se jmenuju. Kdo jí kupuje nové oblečení, protože si myslí, že žije ještě v roce 1995. Kdo jí mění prostěradla a čte jí pohádky, protože se večer bojí tmy.
Někdy brečím. Někdy se na ni zlobím. Někdy bych nejradši utíkala.
Ale nikdy to neudělám. Protože všechno, co jsem dnes schopná zvládnout, je díky ní. A i když mi nikdy neřekla: „Mám tě ráda“ – já vím, že její láska byla právě v těch slovech, která mě tehdy bolela:
„Musíš se postarat sama o sebe.“
Možná věděla, že jednou se budu muset postarat i o ni.
