Článek
Dřív byla veselé, vykřikující dítě, které nám vyprávělo o každé maličkosti ze školy. Najednou byla tichá, uzavřená a na otázky odpovídala jen ano nebo ne.
„Míšo, něco není v pořádku,“ řekla jsem manželovi po večeři, když Terezka zase rychle utekla do svého pokoje.
„Ach, Lenko, to je normální. Děti v tomhle věku procházejí fázemi. Možná má nějaké problémy se spolužáky.“
Ale mě to nenapadalo normální. Terezka přestala jíst oblíbené věci, měla problémy se spaním a nejhorší bylo, že se začala stranit doteku. Když jsem ji chtěla obejmout, stáhla se.
Po týdnu jsem si všimla něčeho divného. Terezka začala dostávat malé dárky - obrázky, nálepky, jednou i čokoládu. Na otázku, odkud je má, říkala: „Od pana učitele Nováka. Říká, že jsem hodná.“
Pan Novák byl mladý učitel, který učil v paralelní třídě. Všichni rodiče ho milovali - byl sympatický, trpělivý s dětmi a vždy ochoten pomoct. Dokonce zůstával po škole a hlídal děti, jejichž rodiče se opozdili.
„Míšo, vadí mi to. Proč dává dárky jen naší Terezce? To není normální,“ řekla jsem manželovi.
„Lenko, ty z toho děláš drama. Pan Novák je skvělý učitel, všichni ho chválí. Možná jen oceňuje, že je Terezka výjimečná. Buď ráda, že má ráda školu.“
„Ale ona nemá ráda školu! Naopak! A ty dárky… proč říká, že to je naše malé tajemství?“
„Protože nechce, aby ostatní děti žárlily. To je přece logické. Ty vidíš všude hrozby, kde nejsou.“
Cítila jsem se šíleně. Možná opravdu přeháním. Možná jsem ze sebe udělala paranoidní matku, která vidí predátory všude. Ale v noci jsem nemohla spát a ten pocit, že něco není v pořádku, mě nepouštěl.
Rozhodla jsem se akci. Jednoho odpoledne jsem si vzala volno a šla jsem pro Terezku o hodinu dřív než obvykle. Sekretářka mi řekla, že je s panem Novákem v prázdné třídě, kde jí pomáhá s domácími úkoly.
Šla jsem ke třídě a tiše otevřela dveře. Třída byla prázdná. Slyšela jsem tiché hlasy z vedlejší učebny, kde byly uložené školní pomůcky. Připlížila jsem se blíž a zmrazilo mě.
Pan Novák říkal Terezce, aby si sundala svetr, protože mu chce ukázat nové tetování. Její tichounký hlas protestoval: „Nechci… chci k mamince.“
„Ale Terezko, vždy jsi říkala, že jsme nejlepší přátelé. Nezradíš přece náš tajný klub, že ne?“
Vrážela jsem dovnitř jako fúrie. Pan Novák od Terezy odskočil, jako by ho polil horký čaj. Terezka se ke mně rozběhla a pevně mě objala.
„Co tady děláte?“ zeptal se pan Novák, ale v jeho hlase už nebyla ta milá učitelská intonace.
„Právě se chystám zavolat policii,“ řekla jsem třesoucím se hlasem a vytáhla telefon.
Když jsme večer seděli s manželem u vyšetřovatele, byl bledý jako stěna. Pan Novák přiznal, že „navazoval blízký vztah“ s několika dětmi ve škole. Terezka naštěstí nebyla jeho jedinou obětí, ale díky mému včasnému zásahu se nic vážného nestalo.
„Lenko, promiň,“ řekl mi manžel tu noc. „Měl jsem tě poslouchat. Měl jsem věřit tvým instinktům.“
Od té doby nikdy nepodceňuje můj „ženský instinkt“. A Terezka? Po několika sezeních s psychologem se vrátila k svému veselému já. Ale už nikdy nebude tak důvěřivá a naivní.
Naučila jsem se, že být „přecitlivělá matka“ je malá cena za bezpečnost dítěte. A že i ti nejsympatičtější lidé mohou skrývat temné tajemství.
