Článek
„Někdo tě stoprocentně kopíruje,“ řekla mi tehdy při kafi. „Profil, fotky, podobný styl psaní. Ale jmenuje se jinak. A přidala mě mezi přátele.“
Brala jsem to jako náhodu. Něco jako zvláštní podobnost nebo náhodný omyl. Ale tahle náhoda měla pokračování. A čím dál znepokojivější.
Začalo to nevinně: cizí profil s mou tváří
Ten den mi poslala screenshot.
Profilová fotka byla moje. Respektive – někdo ji musel ukrást z mého starého blogu, který už jsem dávno nepoužívala. Ale jméno? „Lenka Dvořáková“. Já jsem Kristýna.
Když jsem ten profil otevřela, bylo to jako dívat se do pokřiveného zrcadla. Fotky ze stejné kavárny, podobné popisky, styl jako vystřižený z mých dávných statusů. Jen s jiným příběhem. Jiným jménem. Jinými vzpomínkami.
Ona měla i mé vzpomínky. Ale upravené
Nešlo jen o vzhled. Ten profil obsahoval podivně známé detaily. Jméno města, kde jsem vyrůstala. Název ulice, kde jsme měli chalupu. I jméno mého bývalého psa. Ale byly tam drobnosti, které neodpovídaly realitě.
Například tvrdila, že její matka je malířka. Moje mamka učila matiku. Ale obrázky, které sdílela, byly z ateliéru, kde jsem kdysi byla na kurzu.
Začala jsem se ptát: Odkud mě tahle žena zná? A hlavně – proč to dělá?
Sledování na sítích nebo něco víc?
Blízké kamarádky tvrdily, že jsem paranoidní. „To bude stalkerka, která tě obdivuje. Nějaká neškodná bláznivka.“ Možná měly pravdu. Jenže pak přišel e-mail. Bez předmětu, bez podpisu. Jen krátká zpráva:
„Zastav to. Jinak to udělám za tebe.“
To už jsem přestala brát jako hru. Začala jsem si všímat detailů. Byla jsem označena na fotce, kterou jsem nikdy neviděla. V pozadí jsem poznala knihkupectví, kde jsem bývala často během vysoké. Vepředu – já. Ale oblečená jinak. Vlasy jinak. Výraz jiný.
Nebo to nebyla já?
Rozhodla jsem se jí napsat
Poslala jsem jí zprávu. Ne agresivně.
„Ahoj, nevím, kdo jsi. Ale vím, že víš, kdo jsem já. Můžeme si promluvit?“
Trvalo tři dny, než odpověděla. Zpráva byla krátká:
„Jsem ta, kterou jsi mohla být. Ale vzdala ses.“
Nevěděla jsem, co to znamená. Ale začalo mi být jasné, že to není náhodný profil. Že někdo vědomě převzal části mé identity a poskládal z nich jiný život. Možná lepší. Možná svobodnější. Možná takový, jaký jsem si přála – ale nikdy neměla odvahu žít.
Odhalení
Pátrala jsem dál. Pomocí přátel, kteří dělají do IT, jsem zjistila IP adresu přihlášení. Byla z jiného města – ale z města, kde jsem strávila jeden semestr na Erasmu. A kde jsem tehdy měla spolubydlící.
Jmenovala se Helena. A byla posedlá detaily. Často se mě ptala na dětství, rodinu, vztahy. A zapisovala si věci do notesu. Tehdy jsem to brala jako zvláštnost. Dnes jako sběr dat.
Závěr
Změnila jsem nastavení na sociálních sítích. Nahlásila profil. Ale smazán nebyl – údajně neporušoval pravidla.
Helena už dávno nebyla aktivní na svém skutečném profilu. Jen na tom mém druhém. A přesto se nikdy přímo nepřihlásila. Nikdy mi neodpověděla víc než pár vět.
Ale jednou – o Vánocích – mi přišla pohlednice bez podpisu.
Na ní bylo napsáno:
„Máš pořád svůj život. Já si jen půjčila jeho jinou verzi.“
