Článek
Po práci jsem si šla sednout do parku s knížkou, na lavičku u dětského hřiště. Mám ráda ten šum – dětský smích, křik, neřízený chaos. Připomíná mi dobu, kdy jsem tam sedávala s vlastní dcerou, než odrostla prolézačkám a začala řešit TikTok, ne houpačky.
Listovala jsem v knize, když se přede mě postavila malá holčička. Mohlo jí být tak pět, maximálně šest. Blonďaté vlásky, zelené šaty, a pohled, který mě úplně zastavil.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj,“ usmála jsem se.
Chvíli si mě jen prohlížela, pak tiše pronesla:
„Tebe jsem znala dřív, než jsem se narodila.“
Zamrkala jsem. Myslela jsem, že jsem přeslechla.
„Co jsi říkala?“
„Tebe jsem znala. Předtím. Než jsem byla tady.“
Ukázala rukou kolem sebe. Na svět. Na přítomnost.
Zasmála jsem se.
„To je hezký. A odkud mě znáš?“
Naklonila hlavu. „Z jiného místa. Byla jsi smutná. Ale pak jsi šla pryč. A já jsem se mohla narodit.“
Zarazilo mě to. Najednou mě píchlo u srdce. Před dvanácti lety jsem prodělala potrat. Ve třetím měsíci. Nikdy jsem o tom s nikým moc nemluvila. Ani s dcerou. Ta se narodila až o dva roky později.
Na tu bolest jsem se snažila zapomenout. I na ten zvláštní sen, který jsem tehdy měla – že držím ručičku malého děvčátka a říkám jí, že se omlouvám, že teď nemůžu. A ona mi odpověděla: „Já počkám.“
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.
„Terezka.“
To bylo jméno, které jsem měla připravené tehdy. V roce, kdy to nevyšlo.
Přejel mi mráz po zádech.
„Terezko, kde máš maminku?“
„Sedí támhle,“ ukázala na lavičku, kde si žena kolem třiceti psala něco do telefonu. „Ale ta není moje opravdická. Jen mě má tady.“
Ukázala si na tělo.
Nechápala jsem, co říct. To dítě nemluvilo jako běžné pětileté. A přesto – její tón nebyl strašidelný. Byl… klidný. Tichý. Smířený.
Pak mě objala. Jen tak. Beze slov. A než jsem stihla zareagovat, běžela zpátky k ženě na lavičce.
Zůstala jsem sedět, knížku na klíně, dlaně ledové.
Od té doby jsem na Terezku nepřestala myslet. Na to, co řekla. A jak to řekla. Nejsem žádný esoterik. Vědecky bych to jistě vysvětlila jako náhodu, dětskou představivost nebo podprahové signály.
Ale v hloubi duše… jsem věděla, že ona přišla jen na chvilku. Aby mě ujistila, že tenkrát to nebyla chyba. Že jsem nebyla zlá nebo slabá. Že to bylo v pořádku.
A že ona opravdu počkala. Jen na jiný čas. A jiné tělo.
