Článek
Letiště pro mě vždy byla spíš přestupní stanice než místo, kde se něco skutečně děje. Lidé proudí, kufry se ztrácejí, letadla přilétají a odlétají. Všechno je dočasné.
Ten den jsem letěla do Kodaně. Krátká pracovní cesta, jen s příručním zavazadlem. Letiště v Praze bylo jako vždy plné – ruch, hlášení z reproduktorů, vůně kávy z automatů. Stála jsem ve frontě na bezpečnostní kontrolu, když mě někdo jemně poklepal na rameno.
Otočila jsem se.
„Miriam?“ zeptal se muž v obleku, asi padesátník, s ostře řezanými rysy a pohledem, který se mi vpálil do paměti.
„Promiňte, to nebude…“ začala jsem, ale on mě přerušil.
„Ne, to jsi ty. Miriam. Změnila ses, ale poznal bych tě kdekoliv.“
Ztuhla jsem.
„Omlouvám se, ale já se nejmenuju Miriam,“ řekla jsem opatrně.
Zamrkal. „Jsi si jistá?“
Přikývla jsem.
Zasmál se – tiše, smutně.
„Jsi úplně stejná. Jen oči máš teď jinak… klidnější.“
Pak se otočil a beze slova odešel. Jen tak.
Zůstal po něm jen ten pohled – jako když se díváte do zrcadla, které vám ukazuje něco, co byste raději neviděli.
Letěla jsem dál, ale něco ve mně zůstalo otevřené.
Miriam.
To jméno ve mně něco probudilo.
Neznala jsem žádnou Miriam. Ani žádný muž v obleku mi nebyl povědomý.
A přesto… bylo tam něco.
Večer na hotelu jsem to zkusila – zadala jsem do vyhledávače „Miriam + Praha + zmizení“.
A objevila se.
Miriam K.
Zmizela před osmnácti lety.
Tehdy jí bylo sedmnáct.
Bez stopy. Bez vysvětlení.
Našla jsem i starou fotografii.
Zůstala jsem zírat.
Dívka na ní se mi podobala. Až děsivě.
Další dny jsem nemyslela na nic jiného.
Vrátila jsem se do Česka a po několika večerech strávených na internetu jsem zjistila víc.
Miriam vyrůstala v dětském domově. Úřední chyba, o rodičích se nevedly téměř žádné záznamy. Prý ji tam nechali jako novorozeně. A pak – prostě zmizela.
Začala jsem přemýšlet o svém vlastním dětství.
Bylo toho tolik, co mi nedávalo smysl.
Rodiče o mých prvních letech nemluvili.
Říkali, že mě adoptovali „krátce po porodu“. Že mě má biologická matka nechtěla.
Ale nikdy jsem neviděla žádné dokumenty.
Žádný původní rodný list. Žádné papíry z porodnice.
Jako by moje minulost začala až někdy ve třech letech.
Začala jsem pátrat víc.
Na matrice jsem po dlouhém vyjednávání získala přístup k části archivů.
A tam jsem ji našla.
Záznam o narození Miriam K.
Datum narození – shodné s mým.
Ale s jiným jménem.
A jiným příjmením.
Vedle záznamu byla poznámka: „Přesun do nové identity – dle rozhodnutí soudu, důvěrné.“
Zůstala jsem sedět na chodbě, s rukama v klíně, a všechno mi pomalu docházelo.
Já jsem Miriam.
Tímto jménem jsem se narodila.
Ale z nějakého důvodu – možná ochrana, možná tragédie – jsem byla přejmenována a adoptována pod jinou identitou.
Možná jsem nebyla jen „nechtěné dítě“.
Možná jsem byla dítě, které bylo potřeba schovat.
Až tak moc, že mi museli vzít i jméno.
Dnes už vím víc. Ale ne všechno.
Nikdy jsem toho muže z letiště znovu neviděla.
Ale vím, že to on mi otevřel dveře.
Záměrně nebo náhodou – to netuším.
Některé pravdy možná nemají jednoznačné konce.
Ale i jméno, které vám někdo cizí řekne ve frontě na letišti, může být klíčem ke všemu, co jste o sobě nevěděli.
