Článek
Starý, kamenný, s dřevěným schodištěm, které vrzalo pokaždé, když jste po něm šli – a možná i když jste nešli. Byl to dům mého dětství. Trávila jsem tu prázdniny, sbírala třešně na zahradě, poslouchala, jak v noci tikají hodiny na chodbě.
A nikdy jsem nevstoupila na půdu. Teta říkala, že tam je jen harampádí. „Pavouci a stíny,“ usmívala se. Když jsem se jí ptala, proč je zamčená, mávla rukou: „Není tam nic pro tebe.“
Až po její smrti jsem našla starý klíč. Dřevěná šatní skříň ho ukrývala ve falešném dně. Něco mě nutilo ho vzít. Jako by… čekal.
Na půdě to bylo přesně tak, jak řekla: prach, stíny a pavučiny. Ale i stará truhla. A v ní — krabice, plná sešitů.
Byly to deníky.
Na první stránce stálo:
„Eva M. — 1991“
Zatajila jsem dech. To bylo moje jméno. A můj rok narození.
První záznam byl datován na mé šesté narozeniny. Psán dětskou rukou, ale obsahoval přesná slova, která si pamatuju i já. O modrém balónku, který mi uletěl. O koláči, který spadl na zem. O písničce, kterou mi zpívala máma.
Ale tenhle deník jsem nikdy nepsala.
Další stránky šly dál. Popisovaly události, které mi byly povědomé – ale vždy s jemným posunem. Místo mojí první učitelky se v deníku objevovalo jiné jméno. Místo školy, do které jsem chodila, jiná budova. Místo táty… někdo úplně jiný.
A přesto to byla pořád Eva M. Narozena 25. května 1991. Stejně jako já.
Začala jsem číst každý večer.
Ten příběh se pomalu měnil.
Z dětství šťastného i divně pokřiveného se stávala noční můra.
Eva psala, že ji někdo sleduje.
Že v domě občas něco slyší.
Že se dívá do zrcadla a nevidí sama sebe.
Že jí máma říká: „Nebuď hloupá, ty nejsi ty.“
V šestnácti se záznamy změnily. Psala o tom, že našla druhou verzi sebe. Dívku, která vypadá stejně. Která se jmenuje stejně. Která má stejné datum narození.
A která jí vzala život.
Poslední zápis:
„Jestli tohle čteš, pak jsi možná ty ta, co zůstala. A já… ta, co se ztratila.“
Přestala jsem spát.
Začala jsem pochybovat o vlastních vzpomínkách. Některé věci, které jsem považovala za samozřejmé, najednou nedávaly smysl. Mamka mi nedokázala říct, v které porodnici jsem se narodila. Fotka z porodnice chyběla. A když jsem zavolala do archivu kvůli rodnému listu, byla tam… poznámka.
Záznam „Eva M., narozena 25. 5. 1991“ byl dvakrát. Jeden byl přeškrtnut. Ale bez vysvětlení.
Dnes deník stále mám.
Zamčený v šuplíku.
A čas od času, když se podívám do zrcadla, na vteřinu váhám.
Jsem to opravdu já?
Nebo ona?
Některé příběhy nezačínají psaním. Ale nalezením toho, co bylo ztraceno.
A někdy tím nalezeným… jsme my sami.
