Článek
Tiše, jako všechno v jejím životě. Byla to žena, která nikdy nemluvila víc, než bylo potřeba. Měla ruce zvyklé na práci, oči zvyklé na bolest a hlas, který se používal jen ve dvou případech: při modlitbě a při napomínání.
Pohřeb proběhl v komorním duchu. Malá vesnice, několik sousedů, pár vzdálených příbuzných, které jsem ani neznala. Já a máma jsme pak odpoledne zůstaly samy v jejím domě. Rozhodly jsme se, že začneme s vyklízením hned – jinak bychom to pořád odkládaly.
Babička si všechno schovávala. Účtenky z šedesátých let. Notýsky se seznamy, které už dávno nedávaly smysl. Staré hrníčky, zavařovačky bez víček, klíče, co nikam nepasovaly.
Ale v jedné zásuvce starého sekretáře jsme našly krabici s fotkami.
Měla jsem je projít, zatímco máma v kuchyni balila nádobí. Většina záběrů byla černobílá, klasické pózy – svatby, výlety, lidé s výrazem jako před popravou, protože se dřív při focení prostě neusmívalo. A pak jsem narazila na jednu, která mě úplně vytrhla z koncentrace.
Stála tam babička – zřejmě v mladých letech. Po jejím boku dvě ženy. Jedna z nich mi byla neznámá. Ale ta druhá…
Zůstala jsem na ni zírat.
Věděla jsem přesně, kdo to je. Ta tvář. Ten pohled. Byla to žena, která vystupovala v mých snech. Opakovaně. Od dětství.
Ve snech neměla jméno, ale mluvila se mnou. V cizím jazyce, který jsem nikdy nestudovala. Hladila mě po vlasech. Říkala mi věci, které jsem si pamatovala, i když jsem se probudila – ale nikdy jsem jim nerozuměla.
Vždycky jsem si myslela, že je to jen vymyšlená postava. Podvědomý výplod mysli.
Ale teď jsem ji měla před sebou. Na fotce staré přes půl století.
„Mami!“ zavolala jsem do kuchyně.
Přišla a podívala se mi přes rameno.
„To je stará parta z textilky. Vpravo je babička, vedle ní Anča Slabá… a tahle, tu nevím. Možná nějaká kolegyně z Moravy, nikdy o ní moc nemluvila.“
Ukázala jsem na ženu, která se mi vkrádala do snů.
„Tuhle jsi nikdy neviděla?“
Máma pokrčila rameny. „Ne. Není ti třeba jen… podobná někomu?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nešlo o podobnost. Byla to ona.
Noc po tom, co jsme odjely z domu, se mi opět zdál sen. Po dlouhé době.
Stála jsem v poli. Kolem vítr. Ona přede mnou.
Ale tentokrát… byla jiná. Nebyla mlhavá jako dřív. Jasná. Ostře vykreslená.
„Našla jsi mě,“ řekla.
A pak: „Teď to začne.“
Začaly se mi vracet útržky. Nepopsatelné deja vu. Jako bych už žila něco podobného.
Pachy, které ve mně vyvolávaly silné emoce. Písně, které jsem nikdy neslyšela, ale znala text.
Najednou jsem uměla navléknout starý tkalcovský stav, který babička měla na půdě – přitom jsem ho nikdy neviděla fungovat. Věděla jsem, kde se zapíná, jak se vážou nitě.
Začala jsem pátrat.
Našla jsem jednu starou známou z vesnice, která si pamatovala babičku z mladých let.
Ukázala jsem jí fotku.
„Tahle? Jo, to byla nějaká jejich kolegyně. Ale ta se pak ztratila. Nikdy se nevdala, neměla rodinu. Zmizela ze dne na den. Říkalo se, že byla trošku jiná. Jako by věděla věci, co nemá.“
„Jak jiná?“
Stařenka se zarazila. „No… jak to říct… Lidi si šuškali, že uměla s lidma mluvit jen pohledem. Že věděla, co je čeká. Ale já tomu nevěřím. To jsou jen báchorky.“
Mně ale báchorky přestaly připadat směšné.
Začala jsem psát. Vzpomínky, sny, co mi říkala ta žena. Slova, která jsem si pamatovala z dětství.
Jedno z nich bylo opakující: „T’velar.“
Dala jsem ho do vyhledávače.
Žádné běžné výsledky. Až hluboko v diskuzních fórech o reinkarnaci a regresní hypnóze jsem našla zmínku.
T’velar – starý výraz z dialektu oblasti Kavkazu. Ve volném překladu: „ta, která se vrací.“
A tehdy mi to došlo.
Žena z fotky není někdo, koho jsem znala ze snu.
Je někdo, kým jsem byla.
Možná. Možná ne. Možná se mi jen hrne smutek přes hlavu a mozek se snaží dát chaosu tvar.
Ale někdy, když usínám, cítím pod rukama staré plátno.
Slyším rytmus tkalcovského stavu.
A hlas – můj hlas – který říká:
„Nezapomeň, že jsi byla dřív. A znovu budeš.“
